Rind et al. (1998) odkazuje na kontroverzní studii o pohlavním zneužívání dětí publikovanou v časopise Psychological Bulletin Americké psychologické asociace v roce 1998. Studii nazvanou „Metaanalytické zkoumání předpokládaných vlastností pohlavního zneužívání dětí (CSA) pomocí vysokoškolských vzorků“ sepsali psychologové Bruce Rind, Philip Tromovitch a Robert Bauserman.
Autoři uvedli, že jejich cílem bylo „…zabývat se otázkou: V populaci osob s anamnézou CSA [pohlavního zneužívání dětí], způsobuje tato zkušenost rozsáhlou psychickou újmu u obou pohlaví?“ Některé z kontroverznějších závěrů autorů byly:
Rind a kol. také tvrdí, že „konsensuální“ versus „nekonzistentní“ proměnná je prediktivně platná, protože může být použita empiricky k predikci stupně psychického poškození na základě toho, zda dítě popisuje setkání jako konsensuální či nikoliv.
Červenec 1998 – studie Bruce Rinda, Philipa Tromovitche a Roberta Bausermana byla publikována v Psychologickém věstníku.
Prosinec 1998 – Národní asociace pro výzkum a terapii homosexuality (NARTH) kritizovala studii za její metodologii a závěry. Poté byla napadena katolickými náboženskými novinami The Wanderer, moderátorem talk show Domem Giordanem, doktorkou Laurou Schlessingerovou (známou ve své populární rozhlasové talk show jako „doktorka Laura“) a četnými republikánskými politiky.
23. března 1999 – APA v reakci na to prohlásila v tiskovém prohlášení, že „sexuální zneužívání dětí je špatné a škodlivé pro své oběti“ a že „závěry výzkumného projektu v rámci časopisu APA nejsou v žádném případě podporou“.
9. června 1999 – prezident APA, Raymond Fowler, oznámil v otevřeném dopise poslanci Tomu DeLayovi, že bude proveden nezávislý přezkum kontroverzní studie.
12. července 1999 – Sněmovna reprezentantů USA schválila rezoluci odsuzující studii, která prohlásila, že sex mezi dětmi a dospělými nemůže být ničím jiným než „hrubým a destruktivním“. Rezoluce byla v Senátu schválena jednomyslně.
15. září 1999 – Americká asociace pro vědecký pokrok (AAAS), kterou APA pod politickým tlakem požádala o nezávislé přezkoumání článku, odmítla článek znovu přezkoumat, aby reagovala na jeho politické odmítnutí s tím, že:
Výbor vědecké svobody a odpovědnosti AAAS oznámil, že „neviděl žádný jasný důkaz o nesprávném použití metodiky nebo jiných pochybných praktik ze strany autorů článku“. AAAS však také dodal, že „pokud by takové problémy existovaly, jejich odhalení by bylo úkolem těch, kdo je před zveřejněním přezkoumávají, nebo čtenářů publikovaného článku“ a připojil následující prohlášení: „Skutečnost, že se výbor rozhodl nepokračovat v hodnocení článku v Psychologickém věstníku, by neměla být vnímána ani jako jeho schválení, ani jako jeho kritika.“ (str. 3)
Březen 2002 – Skutečnost, že politika zasáhla do oblasti vědy, vyvolala mnoho námitek ze strany výzkumníků, kteří se obávali jejích důsledků pro nezávislost vědeckého procesu vzájemného hodnocení. Někteří, včetně dvou redaktorů Psychological Bulletinu, označují dopis Raymonda Fowlera z 9. června za kapitulaci před politickým tlakem. Aféra byla také později diskutována v čísle jiného časopisu APA, American Psychologist.
Kritiky Rindovy studie z roku 1998 jsou čerpány převážně z článku nazvaného „Věda nebo propaganda?“, jehož autorem je Dallam a kol. jménem rady vedení. Rada tvrdí, že je to organizace, „jejíž členskou základnou je mnoho nejvýznamnějších představitelů duševního zdraví národa“, jejímž posláním je „zajistit, aby veřejnost dostávala přesné informace o otázkách duševního zdraví“. Nicméně Rind a kol. tvrdí, že je to „nedávno vytvořená organizace viktimologů, kteří dlouho obhajovali platnost obnovených vzpomínek a MPD“. Ať už je pravda ohledně rady vedení jakákoli, Dallamova kritika patří k nejčastěji citovaným.
V rámci svého aktivismu zastánci revize nebo zrušení zákonů o dosažení plnoletosti často využívají studie jako Rind et al. v tvrzení, že sexuální vztahy mezi dospělými a nezletilými nezpůsobují nezletilým vždy psychickou újmu.
Dallam a kol. poznamenávají, že Rind a kol. tím, že omezili svou analýzu na náhodné vzorky vysokoškolských studentů, zavedli systematickou předpojatost ve prospěch svého závěru tím, že vyloučili oběti tak traumatizované, že nešly na vysokou školu. Duncan (2000) navíc zjistil, že u osob, které přežily pohlavní zneužívání dětí, byla mnohem větší pravděpodobnost než u nezneužívaných jedinců, že z vysoké školy odejdou, zejména po pouhém jednom semestru. (Viz: Dallam, tamtéž., )
Rind, Bauserman a Tromovič na tuto kritiku reagovali zdůrazněním, že „reprezentativnost vysokoškolských vzorků je ve skutečnosti irelevantní vzhledem ke stanoveným cílům a závěrům naší studie“, neboť cílem jejich výzkumu bylo „zkoumat platnost klinického konceptu“ ČSA. Podle obecně chápané definice tohoto pojmu je pohlavní zneužívání dětí extrémně a všudypřítomně škodlivé, což znamená, že „v každé vybrané populaci – drogově závislých, psychiatrických pacientech nebo vysokoškolských studentech – by osoby, které mají zkušenost s ČSA, měly vykazovat přesvědčivé důkazy o předpokládaných vlastnostech ČSA“. Autoři studie poznamenávají, že vzhledem k tomu, že vysokoškolský vzorek neprokázal všudypřítomnou škodlivost, „jsou v rozporu široká a bezvýhradná tvrzení o vlastnostech ČSA“. (Viz: Rind, et al., )
Nestandardizace proměnných
Dallam a kol. a Holmes a Slap (1999) tvrdí, že Rind a kol. standardizovali svou definici pohlavního zneužívání dětí, vynechali některé studie, které byly vhodné, a zahrnuli studie, které byly nevhodné. Tedy tvrdí, že Rind a kol. nekriticky kombinovali data ze studií CSA s daty ze studií, které zkoumaly jiné jevy, jako jsou konsensuální zážitky vrstevníků, sexuální zážitky, které se vyskytly během dospělosti, a homosexuální přístupy během dospívání. Holmes a Slap (1999) poznamenali, že Rind a kol. nekriticky kombinovali psychologické výsledky měřené různými nástroji s různou platností, relevancí a různým intervalovým škálováním a řeznými body. Po přezkoumání studie Rind a kol. došli Holmes a Slap k závěru, že „metaanalýza není vhodná, když metodologická přísnost, natož položená otázka, je tak různorodá“ (str. 2186).
Rind a kol. na tuto kritiku také reagovali a potvrdili vhodnost zahrnutí všech pěti studií (Landis, 1956; Shultz a Jones, 1983; Sedney a Brooks, 1984; Grenwald, 1994; a Sarbo, 1985) konkrétně označených Dallamem za nevhodné pro studii o pohlavním zneužívání dětí.
Dallam tvrdí, že první tři studie se zaměřily na všechny typy sexuálních aktivit dětí, nejen na pohlavní zneužívání dětí. Rind a kol. toto tvrzení odmítají. Pokud jde o Landisovu studii, Rind a kol. poznamenávají, že byla použita mnoha dalšími výzkumníky v oblasti sexu (např. Finkelhor, Fishman, Fromuth & Burkhart, Sarbo a další) jako příklad rané studie o pohlavním zneužívání dětí. Pokud jde o studii Shultze a Jonese, Rind a kol. připouštějí, že studie „zkoumala všechny typy ‚sexuálních aktů‘ před dosažením věku 12 let“, ale vysvětlují, že respondenti ve studii byli všichni dotázáni, „zda jejich zkušenost byla s osobou starší 16 let“, čímž umožnili Rind a kol. zahrnout pouze vztahy, které byly věkově diskrétní. Pokud jde o Sedneyho a Brooksovu studii, Rind a kol. připouštějí, že studie použila širokou definici pohlavního zneužívání dětí, ale vysvětlují, že sami výzkumníci se rozhodli použít takovou definici „kvůli potížím, které představují apriorní rozhodnutí o tom, jaký typ sexuálních zkušeností jsou ‚problémy‘.“ Rind a kol. také zmiňují, že mnoho vědců citovaných v jiných částech Dallamovy kritiky odkazovalo na Sedneyho a Brooksovu studii jako na důležitou ranou neklinickou studii o CSA.
Poslední dvě studie byly podle Dallamové nevhodné, protože zahrnovaly respondenty starší 17 let. V rozporu s tímto tvrzením se Rind a kol. odvolávají na skutečnost, že při použití studie Sarbo zahrnuli do kalkulací velikosti efektu pouze respondenty ve věku 16 let a mladší. Při použití studie Greenwald zahrnuli Rind a kol. do svých výpočtů velikosti efektu (škodlivosti ČSA) pouze respondenty mladší 16 let.
Dallam a kol. také tvrdí, že Rind a kol. chybně nebo chybně uvedli významné množství podkladových údajů studie, čímž zkreslili výsledky. Podle Dallam a kol. Rind a kol. nesprávně použili „Pearsonovo r“ místo „Cohenovo d“ pro výpočet velikosti efektu, což vedlo k neprovedení korekce rozdílů základní sazby CSA u mužských a ženských vzorků, a což vedlo ke zjištění, že CSA poškozují muže méně. Po korekci na oslabení základní sazby Dallam a kol. tvrdili, že dospěli ke shodným velikostem efektu u mužských a ženských vzorků. Jinými slovy, Dallam a kol. zpochybnili tvrzení Rinda a kol., že CSA postihují muže méně.
V reakci na tuto kritiku Rind a kol. uvádějí, že skutečně popsali kontrast mezi odhady velikosti efektu jako „nepodepsaný, z = 1,42, p > .10, dvouocasý“. Nicméně pokračují: „To, co [oni] uváděli jako výrazně odlišný, byl kontrast mezi odhady velikosti efektu u mužů a žen pro všechny typy souhlasných skupin, kde rus = .04, respektive .11. V „follow[ing] Dallam a kol. (2001) [by] aplikovali na tyto hodnoty Beckerův korekční vzorec, stávají se rcs = .06, respektive .12 pro muže a ženy. Kontrast je stále statisticky významný (z = 2,68, p < .01. dvouocasý), na rozdíl od tvrzení Dallam a kol. (2001).“
Rind a spol. tvrdí, že jejich vlastní „zacházení s Pearsonovým r tváří v tvář rozdílům v základní sazbě bylo metodologicky správné a nevyvolalo žádnou významnou předpojatost, pokud vůbec nějakou.“ Dále tvrdí, že Dallamova kritika „vykazovala předpojatost … [tím], že selektivně ignorovala klíčové objasňující citace … a citovala je jinde ve své kritice, aby argumentovala různými body, a [tím], že ignorovala nebo přehlédla klíčovou námitku Beckera (1986) ohledně vhodného použití jeho korekčního vzorce.“
Osobní předpojatost badatelů
Jak Rind sám poznamenal, výsledky výzkumu mohou být zkresleny osobními předpojatostmi výzkumníka. Rind et al. (1998) uvedl: „Reviewers who are convinced that CSA is a major cause of adult psychopathology may fall prey to confirmation bias by noting and describing study findings indicating harmful effects but ignoring or paying less attention to findings indicating nonnegative outcomes“ (str. 24).
Kritici zastávají názor, že počet kontroverzních studií souvisejících s ČSA, které provedli Rind a Bauserman, je důkazem, že mohou být zaujatí. Například když Rind (1995b) přezkoumával v učebnicích lidské sexuality informace o účincích sexu mezi dospělými a dětmi, dospěl k závěru, že používání termínů jako oběti, přeživší, pachatelé a pachatelé je vědecky neplatné.
Dallam toto tvrzení opakuje a uvádí, že „[a]po pečlivém prozkoumání důkazů se dochází k závěru, že Rind a kol. lze nejlépe popsat jako článek obhajoby, který nevhodně využívá vědu ve snaze legitimizovat svá zjištění.“ (V knize „Věda nebo propaganda? Zkoumání Rinda, Tromoviče a Bausermana.“)
Rind a spol. odpověděli tvrzením, že konvence používat pouze legální a klinické vzorky (tedy jedince, kteří podstupují psychologickou léčbu nebo kteří jsou zapojeni do soudního řízení) představuje zaujatost ze strany předchozích výzkumníků — zaujatost, kterou podle nich napravují používáním neklinických vzorků (jako jsou vysokoškolské vzorky). Tvrdí: „Naše studie přivedla důslednou a skeptickou pozornost k problému, který se vymkl kontrole, do toho, co Jenkins (1998) nazval ‚morální panikou‘. Victimologové jsou obhájci, ne vědci. Rozhodně je zde místo pro obhajobu, pokud není zaměňována s vědou — a pokud je veřejná politika založena na nejlepších dostupných vědeckých informacích, nikoliv na neověřených přesvědčeních, jakkoli vášnivě zastávaných.“ .
da:Rind et al.
fi:Rind et al.