Platónský realismus je metafyzická teorie univerzálií, která tvrdí, že univerzálie mají způsob bytí, který je nezávislý na zkušenostním způsobu bytí. Vychází z velké části z Platónova díla a částečně se inspiruje učením pythagorejců, ačkoli je pouze jedním z aspektů obou těchto filozofií. Náležité ocenění tohoto postoje závisí na pochopení, že vztah být nezávislý na není totéž co vztah být výlučný nebo vztah být oddělený od.
Platónský realismus se také běžně označuje jako prostě Platónova teorie univerzálií, prostě platonismus nebo prostě realismus. Poslední dva termíny jsou problematické: termín realismus má několik významů ve filosofických i nefilosofických oblastech a termín platonismus se vztahuje na celou Platónovu filosofii a často je synonymem platónského idealismu. Oba termíny jsou nicméně běžnou zkratkou v určitých kontextech, kde jsou chápány.
Tato teorie je vyložena v Republice i jinde, zejména ve Faidónovi, Faidrovi, Menónovi a Parmenidovi.
V platónském realismu neexistují univerzálie tak, jak existují běžné fyzické objekty, ale původně se předpokládalo, že mají jakýsi přízračný nebo nebeský způsob existence. Modernější verze této teorie však takové potenciálně zavádějící popisy na univerzálie nevztahují. Místo toho tyto verze tvrdí, že je nesmyslné (nebo kategoriální chybou) aplikovat na univerzálie kategorie prostoru a času.
Platónský realismus bez ohledu na jejich popis tvrdí, že univerzálie existují v širokém, abstraktním smyslu, i když ne v nějaké prostorové nebo časové vzdálenosti od lidských těl. Lidé tedy nemohou univerzálie vidět ani s nimi jinak smyslově přijít do styku, ale aby si mohli univerzálie představit, musí být schopni si tyto abstraktní formy představit.
Většina moderních platoniků se vyhýbá možné dvojznačnosti tím, že nikdy netvrdí, že univerzálie existují, ale „pouze“, že jsou.
Teorie univerzálií, včetně platónského realismu, jsou zpochybňovány, aby splňovaly určitá omezení kladená na teorie univerzálií.
Platónský realismus z těchto omezení splňuje jedno, protože je teorií toho, k čemu se vztahují obecné pojmy. Formy jsou ideální k tomu, aby dodávaly význam referentům obecných pojmů. To znamená, že k pochopení termínů, jako je jablkovitost a červenost, platónský realismus říká, že odkazují k formám. Platonismus skutečně získává velkou část své věrohodnosti díky tomu, že například zmínka o červenosti jako by odkazovala k něčemu, co je mimo prostor a čas, ale co má spoustu konkrétních případů.
Jedním z typů univerzálií definovaných Platónem je forma nebo idea. Ačkoli některé verze platónského realismu považují Platónovy formy za ideje v Boží mysli, většina z nich nepovažuje formy vůbec za mentální entity, ale spíše za archetypy (původní modely), jejichž kopiemi jsou konkrétní objekty, vlastnosti a vztahy. Vzhledem k možné záměně pojmu idea používají filosofové obvykle termíny forma, platónská forma nebo univerzum.
V platónském realismu se formy vztahují k jednotlivostem (instancím objektů a vlastností) tak, že jednotlivost je považována za kopii své formy. Například o konkrétním jablku se říká, že je kopií formy Jablkovitost a červenost jablka je kopií formy Červenost. Participace je dalším vztahem mezi formami a partikulí. O partikulích se říká, že participují na formách, a o formách se říká, že inherují v partikulích.
Podle Platóna existují formy, které nejsou vůbec instancovány, ale to podle něj neznamená, že by formy nemohly být instancovány. Formy jsou schopny být instancovány mnoha různými partikuláriemi, což by vedlo k tomu, že by forma měla mnoho kopií neboli zdědila mnoho partikulí.
Dvě hlavní výtky vůči platónskému realismu se týkají inherence a obtížnosti vytváření pojmů bez smyslového vnímání. Navzdory kritice má však realismus své silné obhájce. Jeho obliba v průběhu věků je cyklická.
Kritici tvrdí, že termíny instanciace a kopie nejsou blíže definovány a že participace a inherence jsou podobně záhadné a neosvětlené.
Zpochybňují, co znamená říci, že forma jablečnosti inheruje konkrétní jablko nebo že jablko je kopií formy jablečnosti. Kritikům se zdá, že formy, které nejsou prostorové, nemohou mít tvar, takže to nemůže znamenat, že jablko má stejný tvar jako forma. Stejně tak není podle kritika jasné, co znamená, když se řekne, že jablko participuje na jablečnosti.
Argumenty vyvracející kritiku inherence však tvrdí, že forma něčeho prostorového může postrádat konkrétní (prostorové) umístění, a přesto mít in abstracto prostorové vlastnosti. Jablko tedy může mít stejný tvar jako jeho forma. Takové argumenty obvykle tvrdí, že vztah mezi daným a jeho formou je velmi srozumitelný a snadno uchopitelný; že lidé neproblematicky aplikují platónskou teorii v každodenním životě; a že kritika inherence vznikla pouze umělým požadavkem vysvětlit běžné chápání inherence, jako by bylo velmi problematické. To znamená, že podpůrný argument tvrdí, že kritika je s pouhou iluzí problému, a proto by mohla učinit podezřelým jakýkoli filosofický koncept.
Kritika pojmů bez smyslového vnímání
Platónova nauka o vzpomínání však na tuto kritiku reaguje tím, že duše se rodí s pojmy forem a stačí jim tyto pojmy připomenout ještě z doby před narozením, kdy byly duše v těsném kontaktu s formami v platónském nebi. Platón je tak znám jako jeden z prvních racionalistů, který stejně jako on věřil, že se lidé rodí s fondem apriorních znalostí, k nimž mají přístup prostřednictvím procesu rozumu neboli intellekce – procesu, který kritici považují za poněkud záhadný.
Modernější reakcí na kritiku platónského realismu pojmů bez smyslového vnímání je tvrzení, že univerzálnost jeho vlastností je nevyhnutelnou daností, protože člověk zakouší předmět pouze prostřednictvím obecných pojmů. Protože tedy kritik již chápe vztah mezi abstraktním a konkrétním, je vyzván, aby si přestal myslet, že to znamená rozpor. Odpověď smiřuje platonismus s empirismem tvrzením, že abstraktní (a tedy nereálný) předmět je reálný a poznatelný svou instancí. Protože kritik koneckonců přirozeně pochopil abstraktní, odpověď navrhuje pouze opustit předsudek a přijmout jej.