{{ClinPsy}
V teorii rozhodování a obecné teorii systémů je myšlení soubor předpokladů, metod nebo zápisů držených jednou nebo více lidmi nebo skupinami lidí, který je tak etablovaný, že vytváří silnou motivaci v rámci těchto lidí nebo skupin pokračovat v osvojování nebo přijímání předchozího chování, volby nebo nástrojů. Tento fenomén kognitivního zkreslení je také někdy popisován jako mentální setrvačnost, „groupthink“ nebo „paradigma“ a je často obtížné neutralizovat jeho účinky na procesy analýzy a rozhodování.
Pozitivní stránkou je, že způsob myšlení může být také chápán jako příhoda s Weltanschauungem nebo životní filozofií člověka. Docela se například projevil zájem o typický způsob myšlení podnikatele.
Známým příkladem je „způsob myšlení studené války“ převládající jak v USA, tak v SSSR, který zahrnoval absolutní důvěru v teorii hry dvou hráčů, v integritu velitelského řetězce, v kontrolu jaderných materiálů a ve vzájemné zaručené zničení obou v případě války. Ačkoli se většina domnívá, že tento způsob myšlení užitečně posloužil k zabránění útoku kterékoli země, předpoklady, z nichž teorie odstrašování vychází, učinily hodnocení účinnosti způsobu myšlení studené války předmětem jisté polemiky.
Většina teoretiků má za to, že klíčovou odpovědností vestavěné mocenské skupiny je zpochybnit předpoklady, které tvoří vlastní způsob myšlení skupiny. Podle těchto komentátorů nemohou mocenské skupiny, které nedokážou s dostatečnou pravidelností přezkoumat nebo revidovat své způsoby myšlení, držet moc donekonečna, protože jediný způsob myšlení pravděpodobně nebude disponovat flexibilitou a přizpůsobivostí potřebnou k řešení všech budoucích událostí. Například rozdíly v myšlení mezi prezidenty Demokratické strany a Republikánské strany v USA mohly způsobit, že tato země byla schopna zpochybnit předpoklady lépe než Kreml se svou statickou byrokracií.
Moderní vojenská teorie se pokouší zpochybnit zakořeněné způsoby myšlení při řešení asymetrické války, terorismu a šíření zbraní hromadného ničení. V kombinaci tyto hrozby představují „revoluci ve vojenských záležitostech“ a vyžadují velmi rychlé přizpůsobení se novým hrozbám a okolnostem. V této souvislosti si nelze dovolit náklady na nezavedení adaptivních způsobů myšlení.
Přirozeně mě napadá otázka týkající se ztělesnění kolektivního smýšlení. Eriksonova (1974) analýza skupinových identit a toho, co nazývá životním plánem, se zde zdá být relevantní. Vypráví příklad amerických indiánů, kteří měli podstoupit převýchovný proces, jenž měl vtisknout moderní „životní plán“, jehož cílem byl dům a bohatství vyjádřené naplněným bankovním účtem. Erikson píše, že kolektivní historická identita indiánů jako lovců bizonů byla orientována kolem tak zásadně odlišných důvodů/cílů, že i komunikace o odlišných „životních plánech“ byla sama o sobě obtížná.
Mezi institucí ztělesňující například podnikatelské smýšlení a jeho podnikatelským výkonem existuje dvojí vztah. Za prvé, instituce s podnikatelskou filozofií bude stanovovat podnikatelské cíle a strategie jako celek, ale možná ještě důležitější je, že bude podporovat podnikatelské prostředí, což umožní každému subjektu využívat vznikající příležitosti. Stručně řečeno, filozofický postoj kodifikovaný v mysli, tedy jako smýšlení, vede k ovzduší, které zase vyvolává hodnoty, které vedou k praxi.
Kolektivní smýšlení v tomto smyslu je popsáno v takových pracích, jako je Hutchinova „Kognice ve volné přírodě“ (1995), která analyzuje celý tým námořních navigátorů jako kognitivní jednotku nebo jako výpočetní systém, nebo Sengesova znalostní podnikavost na univerzitách (2007). Existují také paralely k vznikajícímu oboru „kolektivní inteligence“ (např. (Zara, 2004)) a využívání „Moudrosti davů“ (Surowiecki, 2005) zainteresovaných stran. Zara poznamenává, že jelikož je kolektivní reflexe explicitnější, diskurzivnější a konverzační, potřebuje proto dobrý ¿gestell?—zejména pokud jde o informační a komunikační technologie.