Pojem „uzdravení“ se stal klíčovým aspektem politiky duševního zdraví v mnoha západních zemích, zejména tam, kde se přezkoumávají právní předpisy nebo politika v oblasti duševního zdraví: např. na Novém Zélandu (Mental Health Commission NZ, 2001), v Anglii (Repper, 2000), ve Skotsku (Scottish Executive, 2006) a v Irsku (Mental Health Commission, 2006).
Historicky se počátkem 20. století léčba duševních poruch zaměřovala hlavně, i když ne výlučně, na omezování duševních chorob – dělání věcí pacientům, nebo pro ně. Postupně se však vytrácel předpoklad, že odborníci mohou duševní choroby „napravovat“, a stále více ho předstihoval názor, že lidé by se měli podílet, ne-li přímo vést, na svém „uzdravení“ (Davidson a Strauss, 1992).