Slovo je jednotka jazyka, která nese význam a skládá se z jednoho nebo více morfémů, které jsou více či méně těsně spojeny. Obvykle se slovo skládá z kořene nebo stonku a nuly nebo více přípon. Slova lze kombinovat a vytvářet fráze, klauzule a věty. Slovo, které se skládá ze dvou nebo více stonků spojených dohromady, se nazývá sloučenina.
Latinsky psáno bez jakýchkoli přestávek v Codexu Claromontanus
Obtíže při definování pojmu
Přesná definice toho, co je slovo, závisí na tom, pro který jazyk je definice určena, a dělicí čára mezi slovy a frázemi není vždy jasná. Ve většině systémů psaní je slovo obvykle vyznačeno v textu mezislovním oddělením, jako jsou mezery nebo děliče slov používané v některých jazycích, jako je amharština. V jiných jazycích, jako je čínština a japonština, a v mnoha starověkých jazycích, jako je sanskrt, se hranice slov nezobrazují.
Dokonce i v systémech psaní, které používají mezislovní separaci, nejsou hranice slov vždy jasné; například, i když je zmrzlina psána jako dvě slova, je to jediná sloučenina, protože nemůže být oddělena jiným morfem nebo přeformulována jako zmrzlina nebo zmrzlina z ledu. Stejně tak vlastní podstatné jméno je slovo, jakkoli je dlouhé. Prostor nemusí být ani hlavní morfem hranice ve slově; slovo New Yorker je sloučenina New Yorku a -er, ne New a Yorkeru. V angličtině mnoho běžných slov historicky pokročilo od psaní jako dvě samostatná slova (např. na den) přes dělené (na den) až k jedinému slovu (dnes), což je proces, který stále probíhá, jako v běžném pravopisu „všechno v pořádku jako v pořádku“.
Slova v různých třídách jazyků
V syntetických jazycích může mít jedno slovo rodokmen (například láska) několik různých forem (například láska, milování a milování). Ty se však obvykle nepovažují za různá slova, ale za různé formy téhož slova. V těchto jazycích mohou být slova považována za sestavená z několika morfémů (například láska a -s).
V polysyntetických jazycích se počet morfémů na slovo může stát tak velkým, že slovo plní stejnou gramatickou roli jako fráze nebo klauzule v méně syntetických jazycích (například v Yupiku znamená angyaghllangyugtuq „chce si pořídit velkou loď“). Tato slova s velkou konstrukcí jsou stále jednotlivá slova, protože obsahují pouze jedno obsahové slovo; ostatní morfémy jsou gramaticky vázané morfémy, které nemohou stát samostatně.
Věci se zdají být jednodušší pro analytické jazyky. U těchto jazyků se slovo obvykle skládá pouze z kořenového morfému, který je často jednoslabičný. Nicméně i v těchto jazycích je běžné kombinovat kořeny do složeného kmene.
Složitost slovních hranic v řeči
V mluveném jazyce je rozlišení jednotlivých slov ještě složitější: krátká slova jsou často spojena dohromady a dlouhá slova jsou často rozdělena. Mluvená francouzština má některé rysy polysyntetického jazyka: je ne le sais pas („Neznám to“) směřuje k /ʒənələsepa/. Protože většina světových jazyků není psána, stává se vědecké určení slovních hranic důležitým.
Určení slovních hranic
Existuje pět způsobů, jak určit, kam by měly být slovní hranice mluveného jazyka umístěny:
V praxi používají lingvisté směs všech těchto metod, aby určili slovní hranice dané věty. I při pečlivém použití těchto metod je přesná definice slova často stále nedostižná.