Komplex

Komplex je základní vzorec emocí, vzpomínek, vnímání a přání v osobním nevědomí uspořádaný kolem společného tématu, jako je moc nebo postavení (Schultz, D. & Schultz, S., 2009). Především psychoanalytický termín se hojně vyskytuje v dílech Carla Junga a Sigmunda Freuda.

Příklad komplexu by byl následující: pokud byste si jako dítě nechali amputovat nohu, ovlivnilo by to váš život hlubokými způsoby, i kdybyste byli úžasně úspěšní v překonávání handicapu. Mohli byste mít mnoho myšlenek, emocí, vzpomínek, pocitů méněcennosti, triumfů, hořkosti a odhodlání soustřeďujících se na tento jeden aspekt vašeho života. Pokud by vás tyto myšlenky trápily, Jung by řekl, že máte komplex ohledně nohy (Dewey, 2007).

Komplexní existence je v oblasti hloubkové psychologie široce schvalována. Předpokládá, že nejdůležitější faktory ovlivňující vaši osobnost jsou hluboko v nevědomí (Dewey, 2007). Jsou obecně způsobem mapování psychiky a jsou klíčovými teoretickými položkami společného odkazu, které lze nalézt v terapii. O komplexech se Carl Jung a Sigmund Freud domnívají, že ovlivňují postoj a chování jedince.

Historie a vývoj myšlenky

Carl Jung rozlišoval mezi dvěma typy nevědomí mysli: osobní nevědomí a kolektivní nevědomí (Dewey, 2007). Osobní nevědomí bylo nahromadění zážitků z života člověka, které nebylo možné si vědomě vybavit (Dewey, 2007). Kolektivní nevědomí bylo naopak jakýmsi univerzálním dědictvím lidských bytostí, „druhovou pamětí“ předávanou každému z nás, ne nepodobnou motorickým programům a instinktům jiných zvířat (Dewey, 2007). Jung věřil, že osobní nevědomí je ovládáno komplexy (Dewey, 2007).

Termín „komplex“ neboli „komplex myšlenek s pocitovými tóny“ převzal Carl Jung, když byl ještě blízkým spolupracovníkem Sigmunda Freuda. Komplexy byly pro Jungovy myšlenky tak stěžejní, že své tělo teorií původně nazval „komplexní psychologie“ (Daniels, 2003). Historicky tento termín vznikl u Theodora Ziehena, německého psychiatra, který experimentoval s reakční dobou v reakčních reakcích na testy slovních asociací (Daniels, 2003). Jung popsal „komplex“ jako „uzel“ v nevědomí; lze si ho představit jako uzel nevědomých pocitů a přesvědčení, zjistitelných nepřímo, prostřednictvím chování, které je matoucí nebo těžko vysvětlitelné.

Doporučujeme:  Ektomorfní

Jung našel důkazy pro komplexy velmi brzy ve své kariéře v testech slovních asociací prováděných na Burghölzli, psychiatrické klinice Curyšské univerzity, kde Jung pracoval v letech 1900-1908 (Daniels, 2003). Jung rozvinul teorii ze své práce na testu slovních asociací (Daniels, 2003). V testech slovních asociací výzkumník přečetl seznam 100 slov ke každému subjektu, který byl požádán, aby co nejrychleji řekl první věc, která ho napadne v reakci na každé slovo, a reakční doba subjektu byla měřena v pětinách sekundy (Daniels, 2003). (Sir Francis Galton vynalezl tuto metodu v roce 1879.) Výzkumníci zaznamenali jakékoliv neobvyklé reakce – váhání, přeřeknutí, známky emocí (Daniels, 2003). Junga zajímaly vzorce, které detekoval v reakcích subjektů, naznačující nevědomé pocity a přesvědčení (Daniels, 2003).

Podle Jungovy teorie mohou být komplexy vědomé, částečně vědomé nebo nevědomé. Komplexy mohou být pozitivní nebo negativní, což vede k dobrým nebo špatným následkům (Mattoon, 1999). Existuje mnoho druhů komplexů, ale jádrem každého komplexu je univerzální vzor prožitku, nebo archetyp (Wishard, 2004). Dva z hlavních komplexů, o kterých Jung psal, byly anima (uzel nevědomé víry a pocitů v mužské psychice vztahující se k opačnému pohlaví) a animus (odpovídající komplex v ženské psychice). Další hlavní komplexy zahrnují matku, otce, hrdinu a v poslední době i bratra a sestru. Jung věřil, že je naprosto normální mít komplexy, protože každý má emocionální zážitky, které ovlivňují psychiku. Přestože jsou normální, negativní komplexy nám mohou způsobit bolest a utrpení (Mattoon, 1999).

Jedním z klíčových rozdílů mezi jungovskou a freudovskou teorií je, že Jungova myšlenka předpokládá několik různých druhů komplexů. Freud se zaměřil pouze na Oidipův komplex, který odrážel vývojové výzvy, jimž čelí každý mladý chlapec. Jiné komplexy nebral v úvahu s výjimkou komplexu Electra, o němž krátce hovořil (Carlini, 2005).

Doporučujeme:  Teorie spojitosti (stárnutí)

Po letech společné práce se Jung kvůli neshodám ve svých myšlenkách od Freuda odtrhl a každý z nich vyvinul vlastní teorii. Jung chtěl rozlišovat mezi svými a Freudovými poznatky, a tak svou teorii pojmenoval „analytická psychologie“ (Cowgil, 1997).

Jungova teorie komplexů s klíčovými citacemi

Jung zahrnul ego do široce ucelené teorie komplexů, často o něm mluvil jako o ego-komplexu, jak ilustroval, když řekl „egem rozumím komplexu myšlenek, který tvoří centrum mého pole vědomí a zdá se, že má vysoký stupeň kontinuity a identity. Proto také mluvím o ego-komplexu“ (Jung, [1921] 1971: par 706).

Jung často používal termín „komplex“ k popisu obvykle nevědomého, potlačovaného, ale vysoce vlivného symbolického materiálu, který je neslučitelný s vědomím (Daniels, 2010). Daniels (2010) popsal komplexy jako „slepené“ aglomerace myšlenek, pocitů, vzorců chování a somatických forem vyjadřování“. Jung hovořil o jednom specifickém typu komplexu, autonomním komplexu s pocitovým tónem, když řekl „co je tedy, vědecky řečeno, komplex s pocitovým tónem“? Je to obraz určité psychické situace, který je silně emocionálně zvýrazněn a navíc je neslučitelný s obvyklým postojem vědomí. Tento obraz má silnou vnitřní soudržnost, má svou vlastní celistvost a navíc relativně vysoký stupeň autonomie, takže podléhá kontrole vědomí mysli jen v omezené míře, a proto se chová jako animované cizí těleso ve sféře vědomí.“ (Jung, [1960] 1969:par. 201)

Některé komplexy si uzurpují moc z ega a mohou způsobit konstantní psychické poruchy a příznaky neurózy (Daniels, 2010). Při zásahu se může stát vědomým a výrazně snížit jejich dopad (Daniels, 2010). Jung popsal mocenské komplexy, které mohou držet, když řekl „co není tak dobře známo, ale daleko důležitější teoreticky, je, že komplexy nás mohou mít. Existence komplexů vrhá vážné pochybnosti na naivní předpoklad jednoty vědomí, který je přirovnáván k ‚psychice‘, a na nadřazenost vůle. Každá konstelace komplexu postuluje narušený stav vědomí. Jednota vědomí je narušena a záměry vůle jsou narušeny nebo znemožněny. Dokonce i paměť je často znatelně ovlivněna, jak jsme viděli. Komplex tedy musí být psychickým faktorem, který z hlediska energie má hodnotu, která někdy převyšuje hodnotu našich vědomých záměrů, jinak by takové narušení vědomého řádu nebylo vůbec možné. A ve skutečnosti nás aktivní komplex na okamžik dostává do stavu nátlaku, nutkavého myšlení a jednání, pro které by za určitých podmínek byl jediným vhodným termínem soudní pojem snížené odpovědnosti“ (Jung, [1960] 1969:par. 200).

Doporučujeme:  Antagonista hormonu uvolňujícího kortikotropin

Na druhou stranu Jung označil rozvoj diferenciačních funkcí v podstatě za rozvoj užitečných komplexů. Nicméně i zde se často vyskytují nežádoucí vedlejší účinky.

V Psychologických typech Jung podrobně popisuje účinky napětí mezi komplexy spojenými s dominantními a méněcennými diferenciačními funkcemi ve vysoce a dokonce extrémně jednostranných typech.

Seznam psychologických komplexů