Introjekce je psychologický obranný mechanismus, kdy subjekt v sobě kopíruje chování, atributy nebo jiné fragmenty okolního světa, zejména jiných lidí. Přidružené pojmy jsou identifikace, začlenění a internalizace.
Abych použil jednoduchý příklad, člověk, který pochytí vlastnosti od svých přátel (např. když někdo neustále vykřikuje „Směšné!“ a jeho přátelé to začnou říkat také), se účastní introjekce.
Podle psychoanalytika Freuda jsou ego a superego konstruovány tak, že do vlastní osobnosti subjektu zasahují vnější vzorce chování.
Introjekce je také název obranného mechanismu, který řeší hrozby zvenčí, které mohou potenciálně způsobit úzkost tím, že je vpustí do vnitřního světa subjektu, kde mohou být neutralizovány nebo zmírněny. Přesněji introjekce znamená začlenění atributů, postojů nebo vlastností nepřítomné osoby vysokého významu (například matka odešla do práce nebo příbuzný odešel do nebe) do sebe sama.
Jedním z často používaných příkladů je, když dítě zahalí do sebe reprezentační obrazy svých nepřítomných rodičů a současně je spojí se svou vlastní osobností.
Projekce byla popsána jako raná fáze introjekce.
Tento význam byl však zpochybněn Marií Torokovou, která upřednostňuje používání tohoto pojmu, jak jej používá Sándor Ferenczi ve svém eseji „Význam introjekce“ (1912). V tomto kontextu je introjekce rozšířením autoerotických zájmů, které rozšiřuje ego zrušením represe tak, že zahrnuje vnější objekty do svého make-upu. Maria Toroková tento význam obhajuje ve svém eseji Nemoc smutku a fantazie nádherné mrtvoly z roku 1968, kde tvrdí, že Sigmund Freud a Melanie Kleinová zaměňují introjekci s inkorporací a že Ferencziho definice zůstává pro analýzu klíčová. Zdůraznila, že v neúspěšném truchlení „nemohoucnost procesu introjekce (postupné, pomalé, pracné, zprostředkované, účinné)“ znamená, že „inkorporace je jedinou volbou: fantasmatické, nezprostředkované, okamžité, magické, někdy halucinační…kryptové efekty (inkorporace)“.
Podle Freuda jsou ego a superego konstruovány tak, že do vlastní osoby subjektu zasahují vnější vzorce chování. Freud měl samozřejmě ve zvyku dívat se na vztahové mechanismy v negativních pojmech[citace nutná].
Ve freudovském pojetí je introjekce aspektem systému vztahových mechanismů ega, který se zabývá kontrolami a rovnováhami z pohledu vnějšího tomu, co člověk normálně považuje za „sebe“, a tyto vstupy vkládá do vnitřního světa sebe-definic, kde je lze zvažovat a vyvažovat proti různým smyslům externality. Například:
Podle D. W. Winnicotta „projekční a introjekční mechanismy… ať je někdy manažerem ten druhý, a ať odevzdá všemohoucnost“.
V Gestaltové terapii není koncept „introjekce“ totožný s psychoanalytickým konceptem. Ústředním prvkem Fritzových a Lauriných modifikací byl koncept „zubní nebo orální agrese“, kdy se dítěti vyvinou zuby a je schopno žvýkat. Proti „asimilaci“ postavili „introjekci“. V Egu Hunger and Aggression Fritz a Laura Perlsovi navrhli, že když se dítěti vyvinou zuby, má schopnost žvýkat, rozkládat potravu a asimilovat ji, na rozdíl od předchozího polykání; a analogicky prožívat, ochutnávat, přijímat, odmítat nebo asimilovat.
Laura Perlsová vysvětluje: „Myslím, že Freud řekl, že vývoj probíhá introjekcí, ale pokud zůstane inrojekcí a nepůjde dál, stane se blokem; stane se identifikací. Introjekce je do značné míry neuvědomělá.“
Fritz a Laura Perlsovi tak učinili „asimilaci“, na rozdíl od „introjekce“, ústředním tématem v terapii gestalty a ve své práci a prvotním prostředkem, jímž v terapii dochází k růstu. Na rozdíl od psychoanalytického postoje, v němž „pacient“ introjuje do (patrně zdravějších) interpretací analytika, v terapii gestalty musí klient „ochutnat“ s vědomím své zkušenosti a buď ji přijmout, nebo odmítnout, ale ne introjektovat nebo „polykat vcelku“. Důraz je tedy kladen na vyhýbání se interpretaci a místo toho povzbuzování k objevování. To je klíčový bod v odklonu terapie gestalty od tradiční psychoanalýzy – k růstu dochází postupnou asimilací zkušenosti přirozeným způsobem, nikoli přijímáním interpretací analytika.