V trestních zákonech Austrálie a Kanady je obhajoba duševní poruchy (někdy nazývaná obhajoba duševní nemoci) právní obhajobou omluvou, kterou může žalovaný argumentovat, že by neměl být trestně odpovědný za porušení zákona, protože byl duševně nemocný v době jejich údajně „trestného“ jednání.
Jedná se o zákonnou verzi M’Naghtenových pravidel, která definují nepříčetnost ve většině zemí s obecným právem, ale byla přejmenována kvůli stigmatu, které nálepka „nepříčetnost“ způsobuje obviněným.
V Austrálii existuje devět právních jednotek. Všechny mohou mít různá pravidla (viz ). V Jižní Austrálii zákon o konsolidaci trestního práva z roku 1935 (SA) stanoví, že:
Osoba je mentálně nezpůsobilá ke spáchání trestného činu, pokud v době jednání, které mělo vést ke spáchání trestného činu, trpí mentálním postižením a v důsledku mentálního postižení—
269H—Mentální nezpůsobilost stanout před soudem
Osoba je duševně nezpůsobilá stanout před soudem kvůli obvinění z trestného činu, pokud jsou její duševní procesy natolik narušené nebo narušené, že osoba je—
Ve Victorii byla současná obhajoba mentálního postižení zavedena v zákoně o zločinech (mentální postižení a nezpůsobilost být souzen) z roku 1997, který nahradil obhajobu podle zvykového práva týkající se nepříčetnosti a neomezeného zadržování dle libosti guvernéra tímto:
Tyto požadavky jsou téměř totožné s M’Naghtenovými pravidly, nahrazujícími „mentální postižení“ za „nemoc mysli“.
Obhajoba duševní poruchy je kodifikována v paragrafu 16 kanadského trestního zákoníku, který částečně stanoví:
Pro prokázání nároku na duševní poruchu musí strana vznášející tuto otázku prokázat na základě zvážení pravděpodobnosti za prvé, že osoba, která čin spáchala, trpěla „nemocí mysli“, a za druhé, že v době spáchání trestného činu buď 1) nebyla schopna ocenit „povahu a kvalitu“ činu, nebo 2) nevěděla, že je „nesprávný“.
Význam slova „špatný“ byl určen v případu Nejvyššího soudu R. v. Chaulk [1990] 3 S.C.R., který rozhodl, že „špatný“ NENÍ omezen na „právně špatný“, ale také na „morálně špatný“.
Tato obhajoba byla až do roku 1992 velmi málo používána, neboť před tímto datem znamenalo zjištění nepříčetnosti, že obžalovaný mohl být na neurčito umístěn do ústavu pro duševně choré. Trest za zjištění nepříčetnosti byl tedy často podstatně vyšší než shledání vinným. Obvinění z nepříčetnosti tak často vznášela spíše koruna než obhajoba. V roce 1992 byl tento systém změněn, neboť soudy rozhodly, že trvalé umístění do ústavu je nesprávné. Byl zaveden systém pravidelného přezkoumávání a posuzování a doba umístění do ústavu byla omezena na ekvivalent trestu, pokud byli shledáni vinnými. Koruně bylo rovněž zakázáno vznášet obvinění z duševní poruchy. Od těchto změn se počet žalob na duševní poruchu výrazně zvýšil.