Samospráva je koncept vyvinutý Abrahamem Maslowem a směřuje k jeho hierarchii potřeb.
Připisoval Kurtu Goldsteinovi, jednomu ze svých mentorů — je instinktivní potřebou lidí vytěžit maximum ze svých schopností a snažit se být nejlepší, jak mohou.
V Maslowově schématu nastává poslední fáze psychického vývoje, když se jedinec cítí být ujištěn, že jeho fyziologické, bezpečnostní, afiliační a citové potřeby, sebeúcta a uznání byly uspokojeny. Když tyto potřeby utichnou, naplní ho touha realizovat veškerý svůj potenciál být efektivní, kreativní, zralou lidskou bytostí. „Čím může člověk být, tím musí být“, tak to Maslow vyjadřuje.
Maslowova hierarchie potřeb je stanovena jako obecné tvrzení a neznamená, že potřeby každého člověka se řídí stejným rigidním vzorem. Pro některé lidi se zdá být sebevědomí silnější motivací než láska. Mussolini si například znepřátelil své nejbližší přátele podnikáním lehkomyslných vojenských dobrodružství, aby dosáhl statusu dobyvatele. (Tento příklad lze také použít pro ilustraci dilematu prostředků k ukončení lidské motivace. To znamená, že Mussolini mohl sáhnout po statusu jako prostředku k získání náklonnosti Adolfa Hitlera. Více se o tomto problému dozvíme později.) Pro některé lidi je potřeba tvořit často silnější motivací než potřeba jídla a bezpečí. Umělec žijící v chudobě je tedy klasickým příkladem obrácení standardní hierarchie potřeb. Podobně osoby, které trpěly hladem nebo jinou deprivací po dlouhá období, mohou žít šťastně po zbytek svého života, jen pokud se mohou nabažit toho, co jim chybělo. V tomto případě se může úroveň aspirace trvale snížit a potřeby vyššího řádu, méně prepotentní, se nemusí nikdy stát aktivními. Existují také případy, kdy se lidé mučí z různých příčin a trpí nejrůznějšími deprivacemi, zejména ve fyziologických, bezpečnostních a někdy i sociálních kategoriích, aby dosáhli svých cílů.
Maslow píše následující o self-aktualizující lidí:
Aby Maslow ještě více zmátl problém pochopení motivace, poukazuje na to, že motivy nejsou vždy vědomé. Domnívá se, že u průměrného člověka jsou častěji nevědomé než vědomé – což ukazuje vliv freudovských psychologů, kteří se již dlouho zabývají skrytými příčinami lidského chování, na jeho myšlení.
V Maslowově teorii jsou tedy lidské potřeby uspořádány v hierarchii důležitosti. Potřeby se objevují pouze tehdy, když jsou uspokojeny potřeby s vyšší prioritou. Stejně tak uspokojené potřeby již neovlivňují chování. Tento bod zřejmě stojí za zdůraznění manažerům a administrátorům, kteří často mylně předpokládají, že peníze a jiné hmatatelné podněty jsou jediným lékem na problémy s morálkou a produktivitou. Může se však stát, že potřeba účastnit se, být uznáván, být kreativní a zažít pocit hodnoty jsou lepšími motivátory v bohaté společnosti, kde mnozí již dosáhli přijatelné míry osvobození od hladu a ohrožení bezpečnosti a osobní bezpečnosti a jsou nyní poháněni psychologickými potřebami vyššího řádu.
Ve zkratce, seberealizace dosahuje svého maximálního potenciálu. Nicméně, abychom si to dále ujasnili „Existují určité podmínky, které jsou bezprostředními předpoklady pro uspokojení základní potřeby.“ „Takové podmínky jako svoboda slova, svoboda dělat to, co si člověk přeje, pokud není ubližováno druhým, svoboda vyjadřovat se, svoboda pátrat a hledat informace, svoboda bránit se, spravedlnost, férovost, čestnost, spořádanost ve skupině jsou příklady takových předpokladů pro uspokojení základní potřeby.“
Podle Maslowa jsou tendence k seberealizaci lidí následující:
Maslow zjistil, že zdraví jedinci jsou motivováni k tomu, čemu říkal seberealizace, a poznamenal, že seberealizace lidí má nápadně podobné charakteristiky. Seberealizaci popsal jako:
„epizoda nebo spurt, ve kterém se síly člověka spojují zvlášť a intenzivně příjemným způsobem, a ve kterém je více integrovaný a méně rozštěpený, více otevřený zážitku, více idiosynkratický, dokonaleji expresivní nebo spontánní, nebo plně funkční, kreativnější, humornější, více přesahující ego, nezávislejší na svých nižších potřebách, atd. Stává se v těchto epizodách opravdovějším sám sebou, dokonaleji realizuje své možnosti, blíže k jádru svého bytí, více plně lidský. Nejen, že jsou to jeho nejšťastnější a nejvzrušivější okamžiky, ale jsou to také okamžiky největší zralosti, individuace, naplnění – jedním slovem, jeho nejzdravější okamžiky.
Samosprávní lidé, ti, kteří dospěli k vysokému stupni zralosti, zdraví a seberealizace, nás toho mají tolik co učit, že někdy působí skoro jako jiný druh lidských bytostí.“
Následující popisy byly sestaveny ze spisů Maslowa a dalších.
1. Jasnější vnímání reality.
Seberealizující se lidé vnímají realitu efektivněji než ostatní a jsou s ní spokojenější. Mají přesné vnímání toho, co existuje, spíše než zkreslování vnímání vlastními potřebami a mají schopnost být objektivní ohledně svých vlastních sil, možností a omezení. Posuzují zkušenosti, lidi a věci správně a efektivně a mají neobvyklou schopnost odhalovat falešné, falešné a nepoctivé. Nebojí se neznámého a snesou pochybnosti, nejistotu a váhavost provázející vnímání nového a neznámého.
2. Přijetí sebe sama, druhých a přírody.
Samosprávné osoby se nestydí ani se neprovinily za svou lidskou přirozenost s jejími nedostatky, nedokonalostmi, slabostmi a slabostmi. Mohou přijmout své vlastní lidské nedostatky, aniž by je odsuzovaly. Nejsou kritické ani k těmto aspektům druhých lidí. Respektují a váží si sebe i druhých. Navíc jsou čestné, otevřené, upřímné, bez pózy a fasády. Nejsou však spokojené samy se sebou, ale zajímají se o nesrovnalosti mezi tím, co je a co by mohlo být nebo by mělo být v nich, druhých a společnosti.
3. Samovolnost.
Samovolně se aktualizující lidé jsou ve svém chování relativně spontánní a mnohem spontánnější než ve svém vnitřním životě, myšlenkách a impulzech. Samovolně se aktualizující osoby nejsou omezovány konvencemi, ale nepohrdnou jimi. Nejsou konformisté, ale ani antikonformisté jen proto, aby jimi byli. Mohli by jednat konvenčně, ale jen zřídkakdy dovolí konvencím, aby jim bránily v tom, co považují za důležité nebo základní. Nejsou motivováni navenek nebo dokonce cílevědomě; jejich motivací je spíše vnitřní motivace růstu a rozvoje, aktualizování sebe sama a svých možností.
4. Zaměření na problémy.
Seberealizující se lidé mají orientaci na řešení problémů směrem k životu místo orientace zaměřené na sebe sama. Zajímají se o řešení problémů; to často zahrnuje problémy druhých. Řešení těchto problémů je často klíčovým zaměřením jejich života. Běžně mají v životě poslání, nějaký problém mimo ně, který získává velkou část jejich energie. Obecně je toto poslání nesobecké a je spojeno s filozofickým a etickým.
5. Oddělení a potřeba samoty.
Seberealizovaní lidé si užívají samotu a soukromí. Často je možné, aby zůstali nad bitvou, nevzrušeni a nerušeni tím, co rozčiluje ostatní. Dokonce se mohou zdát být asociální. Možná to souvisí s trvalým pocitem bezpečí a soběstačnosti.
7. Pokračující svěžest uznání.
Seberealizující se lidé mají úžasnou schopnost znovu a znovu oceňovat základní radosti života. Zažívají bázeň, potěšení a úžas ve svém každodenním světě, jako je příroda, děti, hudba a sexuální zážitek. K těmto základním zážitkům přistupují s bázní, potěšením, úžasem a dokonce extází.
8. Mystický zážitek, oceánský pocit.
Seberealizující se lidé mají běžně mystické nebo „vrcholné“ zážitky nebo časy intenzivních emocí, ve kterých překračují své já. Během vrcholného zážitku zažívají pocity extáze, posvátné úcty a úžasu s pocity otevírajících se neomezených obzorů, pocity neomezené moci a zároveň pocity bezmoci více než kdy předtím. Zážitek končí přesvědčením, že se stalo něco nesmírně důležitého a cenného, takže člověk je do jisté míry transformován a posílen zážitkem, který se přenáší do každodenního života.
9. Jednota s lidstvem.
Seberealizující se lidé mají hluboké pocity ztotožnění, sympatie a náklonnosti k druhým lidem a hluboký pocit empatie a soucitu k lidským bytostem obecně. Tento pocit je v jistém smyslu bezpodmínečný v tom, že existuje spolu s uznáním existence negativních vlastností u druhých, které mohou občas vyvolat hněv, netrpělivost a znechucení.
10. Hluboké mezilidské vztahy.
Seberealizovaní lidé mají hlubší a hlubší mezilidské vztahy než většina dospělých, ale ne nutně hlubší než děti. Jsou schopni větší blízkosti, větší lásky, dokonalejšího ztotožnění, vymazání hranic ega, než by jiní lidé považovali za možné. Jedním z důsledků je, že seberealizovaní lidé mají zvlášť hluboké vazby s poměrně malým počtem jedinců a jejich okruh přátel je malý. Mají tendenci být laskaví nebo alespoň trpěliví téměř ke každému, ale přesto realisticky a tvrdě hovoří o těch, o nichž mají pocit, že si to zaslouží – zejména o pokryteckém, domýšlivém, nafoukaném nebo sebenafoukaném jedinci.
11. Demokratická povahová struktura.
Seberealizující se lidé jsou demokratičtí v nejhlubším možném smyslu. Jsou přátelští ke všem bez ohledu na třídu, vzdělání, politické přesvědčení, rasu nebo barvu pleti. Věří, že je možné se od každého něco naučit. Jsou pokorní v tom smyslu, že si uvědomují, jak málo vědí ve srovnání s tím, co by mohli znát a co znají jiní. Jsou připraveni a ochotni se učit od kohokoli. Respektují každého jako potenciálního přispěvatele k jejich poznání, jen proto, že každý je lidská bytost.
12. Etické prostředky k morálním cílům.
Sebeuznávající osoby jsou vysoce etické. Jasně rozlišují mezi prostředky a cíli a prostředky podřízené cílům. Jejich představy o dobru a zlu a dobru často nejsou konvenční.
13. Filozofický, nehostilní smysl pro humor.
Seberealizovaní lidé mají pronikavý, nehostilní smysl pro humor. Nesmějí se vtipům, které ubližují jiným lidem nebo jsou zaměřeny na podřadnost druhých. Mohou si dělat legraci z ostatních obecně – nebo ze sebe sama – zejména když jsou hloupí nebo se snaží být velcí, když jsou malí. Jsou nakloněni k promyšlenému humoru, který vyvolává úsměv, je vlastní situaci a spontánní.
14. Kreativita.
Seberealizující se lidé jsou vysoce nápadití a kreativní. Kreativita, která je zde zahrnuta, není kreativita se speciálním talentem. Je to kreativita, která je potenciálně vlastní každému, ale obvykle se dusí akulturací. Je to svěží, naivní, přímý způsob pohledu na věci, dosti podobný naivní a univerzální kreativitě nezkažených dětí.
Osobní orientační soupis Lze použít k hodnocení hodnot a postojů spojených s konceptem hte.