Generativní sémantika je (nebo možná byla) výzkumný program v rámci lingvistiky, iniciovaný prací George Lakoffa, Johna R. Rosse, Paula Postala a později Jamese McCawleyho. Přístup se vyvinul z transformační generativní gramatiky v polovině 60. let, ale stál do značné míry v opozici k práci Noama Chomského a jeho studentů. Povaha a geneze programu jsou předmětem jistých kontroverzí a byly široce diskutovány. Generativní sémantici převzali Chomského koncept hluboké struktury a běželi s ním za předpokladu (na rozdíl od pozdější práce Chomského a Raye Jackendoffa), že hluboké struktury byly jediným vstupem pro sémantickou interpretaci. Tento předpoklad v kombinaci s tendencí uvažovat o širším spektru empirických důkazů než Chomskianští lingvisté vede generativní sémantiky k tomu, aby rozvíjeli podstatně absraznější a složitější teorie hluboké struktury než ty, které prosazoval Chomsky a jeho studenti – a dokonce úplně opustili pojem „hluboká struktura“ jako lokus lexikálního vkládání. Během konce šedesátých a sedmdesátých let probíhaly vášnivé debaty mezi generativními sémantiky a ortodoxnějšími Chomskiany. Generativní sémantici tuto debatu prohráli, pokud se jejich výzkumný program zastavil v osmdesátých letech. Částečně to však bylo způsobeno tím, že zájmy klíčových generativních sémantiků, jako byl George Lakoff, se postupně odklonily od úzkého studia syntaxe a sémantiky. Řada myšlenek z pozdějších prací v generativní sémantice byla začleněna do kognitivní lingvistiky (a vlastně do hlavní chomskianské lingvistiky, často bez citace).
„Interpretační“ vs. „Generativní“ sémantika
Kontroverze kolem generativní sémantiky částečně pramenila z konkurence mezi dvěma zásadně odlišnými přístupy k sémantice v rámci transformační generativní syntaxe. První sémantické teorie navržené tak, aby byly kompatibilní s transformační syntaxí, byly interpretační. Syntaktická pravidla vyjmenovávala soubor dobře tvarovaných vět spárovaných se syntaktickými strukturami, z nichž každé byla přiřazena interpretace podle pravidel samostatné sémantické teorie. To ponechalo syntaxi relativně (i když zdaleka ne zcela) „autonomní“ s ohledem na sémantiku a byl to přístup, který preferoval Chomsky. Naproti tomu generativní sémantici tvrdili, že interpretace byly generovány přímo gramatikou jako hluboké struktury a následně byly transformovány do rozpoznatelných vět pomocí transformací. Tento přístup vyžadoval složitější základní struktury než ty, které navrhoval Chomsky, a v důsledku toho složitější transformace. Navzdory této dodatečné složitosti byl tento přístup přitažlivý v několika ohledech. Za prvé nabízel silný mechanismus pro vysvětlení synonymity. Ve své počáteční práci v generativní syntaxi Chomsky motivoval transformace pomocí aktivních/pasivních párů jako „I hit John“ a „John was hit by me“, které navzdory svým identickým významům mají zcela odlišné povrchové formy . Generativní sémantici chtěli podobným způsobem vysvětlit všechny případy synonimity – což byl působivě ambiciózní cíl před příchodem sofistikovanějších interpretačních teorií v 70. letech. Za druhé, teorie měla příjemně intuitivní strukturu: forma věty byla zcela doslova odvozena od jejího významu prostřednictvím transformací. Někomu se interpretační sémantika zdála ve srovnání s tím spíše „neohrabaná“ a ad-hoc. To platilo zejména před rozvojem teorie stopy.
^ V otázce, čí myšlenková generativní sémantika byla, panuje jen malá shoda. Všem zde zmíněným lidem je připisován její vynález (často jeden druhému).
^ Přesněji řečeno, pasivní transformaci nemotivovala skutečnost, že aktivní/pasivní páry jsou synonyma, ale skutečnost, že aktivní a pasivní slovesné formy mají stejné selektivní požadavky. Například agent slovesa kick (tj. věc, která kope) musí být animovaný, ať už je předmětem aktivního slovesa (jako v „John kicked the ball“), nebo se objeví v frázi za pasivním slovesem („The ball was kicked by John“).