Praktický sylogismus

Praktický sylogismus je příkladem praktického uvažování, které má podobu sylogismu, kde závěr sylogismu je akcí.

Aristoteles pojednává o pojmu praktického sylogismu ve svém pojednání o etice, své Nichomacheanské etice. Sylogismus je argument tří tvrzení, který se skládá z hlavní premisy uvádějící nějakou univerzální pravdu, vedlejší premisy uvádějící nějakou konkrétní pravdu a závěru odvozeného z těchto dvou premis. Praktický sylogismus je forma praktického uvažování v syllogistické formě, jehož závěr je akcí. Příkladem může být, že hlavní premisa jídlo léčí hlad a vedlejší premisa Mám hlad vede k praktickému závěru o mém jídle. Všimněte si, že závěr zde není třetí tvrzení, jako Budu jíst, nebo výskyt výroku jako „Budu jíst“, ale je prostě aktem jídla. Z tohoto důvodu se praktické sylogismy nazývají analogicky pouze sylogismy. Vzhledem k tomu, že se neskládají alespoň ze tří tvrzení, nejsou to syllogismy správně řečeno.

Teoretický rozum nedává žádné příkazy. Praktický rozum funguje ve formě praktického sylogismu, jehož závěr je epitaktický nebo imperativní.

Aristoteles popisuje tento sylogismus následovně: Veškeré záměrné jednání je řešitelné do hlavní a vedlejší premisy, z níž dané jednání logicky vychází. Hlavní premisou je obecné pojetí nebo morální maxima; vedlejší premisou je konkrétní instance: a závěr je akcí zapojenou do podřazení konkrétní instance pod obecné pojetí nebo zákon. Závěr není abstrakcí, jako v případě teoretického sylogismu, ale spočívá v akci a je jussivní, např.

Hlavní předpoklad: Všichni muži by měli cvičit;

Menší premisa: Jsem muž;

Závěr: Měl bych cvičit;

Hlavní předpoklad: Světlá masa jsou zdravá,

Menší premisa: Jedná se o lehké maso,

Závěr: Je to zdraví prospěšné.

Naše anglická fráze ‚acting on principle‘ je, jak zdůraznil sir Alexander Grant, ekvivalentem Aristotelova praktického sylogismu. Praktický sylogismus působí ve sféře chování, volby a proměnné ve sféře nutné pravdy, jako je tomu v případě spekulativního rozumu, jehož cílem je prokazatelná pravda, zatímco cílem praktického rozumu je dobro, prozíravost, žádoucnost. Obsah závěru jako poznání je pro prvně jmenované podstatnou věcí; obsah závěru jako motivu je podstatnou věcí pro druhé. Hlavní náplní prvně jmenovaného je porozumění, druhého pak vůle; princip ‚dostatečného rozumu‘ souvisí s pochopením jako princip ‚ konečné příčiny‘ nebo motivu souvisí s vůlí. V praktickém sylogismu je do závěru vložena povinnost a konkrétní nebo vedlejší předpoklad je přesvědčivější než hlavní, tj. není to obecné právo, ale aplikace obecného práva na konkrétní osobu, co stimuluje k jednání.

Doporučujeme:  Signalizační teorie

Ctností charakteristickou pro praktický rozum je prozíravost nebo praktický vhled. „Obezřetnost není ani vědou, ani uměním; nemůže být vědou, protože sféra působení je ta, která je proměnlivá; nemůže být uměním, protože produkce je obecně odlišná od akce;“ a přestože Aristoteles odmítá sokratovskou doktrínu, že ctnost je poznání (sféra morálního života je spíše potěšení a bolest než poznání), pokračuje tím, že „přítomnost jediné ctnosti prozíravosti znamená přítomnost všech morálních ctností. Obezřetnost však sama o sobě není celou morální ctností: „morální ctnost nás nutí toužit po cíli, zatímco prozíravost nás nutí přijmout správné prostředky až do konce.“ Ačkoli lidé jednají podle obecných zásad a zákonů, neprovádějí obecné úkony; všechny úkony jsou zvláštní; a tak Aristoteles v popisu praktického rozumu a jeho charakteristické morální kvality opatrnosti jej dále odlišuje od teoretického rozumu tím, že se týká bezprostředně podrobností.