Lorenz sledován svými otisknutými husami
Ve svém autobiografickém eseji, který vyšel v roce 1973 v časopise Les Prix Nobel (laureáti Nobelových cen jsou žádáni o poskytnutí těchto esejů), Lorenz vděčí za svou kariéru rodičům, kteří „byli nesmírně tolerantní k mé nadměrné lásce ke zvířatům“, a dětskému setkání s knihou Selmy Lagerlofové Podivuhodná dobrodružství Nilse, která ho naplnila velkým nadšením pro divoké husy.
Na přání svého otce začal Lorenz v roce 1922 studovat medicínu na Premedical School of Columbia University, ale v roce 1923 se vrátil do Vídně, kde pokračoval ve studiu na Vídeňské univerzitě až do roku 1928. Na této univerzitě se v letech 1928 až 1935 stal docentem. V roce 1940 se stal profesorem psychologie na Univerzitě Immanuela Kanta v Königsbergu (později sovětský přístav Kaliningrad). V roce 1941 vstoupil do wehrmachtu a v letech 1944-1948 byl válečným zajatcem v Sovětském svazu. V roce 1950 založila Společnost Maxe Plancka Lorenzův ústav pro fyziologii chování v německém Buldernu.
V roce 1958 Lorenz přešel do Ústavu Maxe Plancka pro behaviorální fyziologii v Seewiesenu. V roce 1973 se dělil o Nobelovu cenu za fyziologii nebo medicínu „za objevy v oblasti individuálních a sociálních vzorců chování“ s dalšími dvěma významnými ranými etology, Nikem Tinbergenem a Karlem von Frischem. V roce 1973 odešel Lorenz z Institutu Maxe Plancka do důchodu, ale pokračoval ve výzkumu a publikoval z rakouského Altenbergu (jeho rodinné sídlo nedaleko Vídně) a z Grünau im Almtal v Rakousku. Lorenz zemřel 27. února 1989 v Altenbergu.
Při přebírání Nobelovy ceny se omluvil za publikaci z roku 1940, která obsahovala nacistické názory na vědu, a řekl, že „mnozí velmi slušní vědci doufali, stejně jako já, na krátkou dobu v dobro národního socialismu a mnozí se od něj rychle odvrátili se stejnou hrůzou jako já“. Zdá se velmi pravděpodobné, že Lorenzovy myšlenky o dědičném základu vzorců chování byly nacistickým úřadům sympatické, ale neexistují žádné důkazy o tom, že by jeho experimentální práce byla inspirována nebo zkreslena nacistickými myšlenkami.
V posledních letech svého života Lorenz podporoval rodící se rakouskou Stranu zelených a v roce 1984 se stal vůdčí osobností lidového hnutí Konrad Lorenz Volksbegehren, které vzniklo s cílem zabránit výstavbě elektrárny na Dunaji u Hainburgu an der Donau, a tím i zničení dosud nedotčených lesů v okolí plánovaného areálu.
S Nikolaasem Tinbergenem (vlevo), 1978
Společně s Nikolaasem Tinbergenem vytvořil Lorenz myšlenku vrozeného uvolňovacího mechanismu, který vysvětluje instinktivní chování (ustálené vzorce jednání). Experimentovali s „nadpřirozenými podněty“, jako jsou obří vejce nebo atrapy ptačích zobáků, u nichž zjistili, že dokážou uvolnit zafixované vzorce chování silněji než přirozené objekty, na které bylo chování adaptováno. Pod vlivem myšlenek Williama McDougalla je Lorenz rozvinul do „psychohydraulického“ modelu motivace chování, který směřoval k myšlenkám skupinové selekce, jež byly vlivné v 60. letech 20. století. Dalším jeho přínosem pro etologii je práce o imprintingu. Jeho vliv na mladší generaci etologů; a jeho populární práce byly důležité pro to, aby se etologie dostala do povědomí široké veřejnosti.
V Rakousku existují tři ústavy Konrada Lorenze; jeden sídlí v jeho rodinném sídle v Altenbergu a druhý na jeho terénní stanici v Grünau.
Lorenz, stejně jako ostatní etologové, prováděl výzkum převážně na základě pozorování, nebo pokud byly prováděny experimenty, byly prováděny v přirozeném prostředí. Občas se vyskytly dlouhodobé problémy vyplývající z jeho výzkumů, například když byly husy, které se jako housata otiskly na kočárky, později vypuštěny do vídeňských parků, některé z nich měly později nepředvídaný sklon pokoušet se pářit s podobnými objekty [citace potřebná]. Nicméně ochránci zvířat rádi poukazují na to, že Lorenz získal Nobelovu cenu, aniž by kdy použil invazivní techniky.
Lorenzova vize výzev, kterým lidstvo čelí
Lorenz také předpověděl vztah mezi tržní ekonomikou a hrozbou ekologické katastrofy. Ve své knize Osm smrtelných hříchů civilizovaného člověka z roku 1973 se Konrad Lorenz zabývá následujícím paradoxem:
Lorenz používá ekologický model, aby se pokusil pochopit mechanismy tohoto rozporu. Tak „všechny druhy… jsou přizpůsobeny svému prostředí… zahrnujícímu nejen anorganické složky…, ale i všechny ostatní živé bytosti, které danou lokalitu obývají.“ s. 31.
Základem Lorenzovy ekologické teorie je funkce zpětných vazeb, zejména negativních, které hierarchicky tlumí impulsy, jež se objeví pod určitou prahovou hodnotou. Samotné prahové hodnoty jsou výsledkem interakce protichůdných mechanismů. Bolest a slast tak působí jako vzájemná kontrola:
V přírodě tyto mechanismy směřují ke „stabilnímu stavu“ mezi živými bytostmi v ekologii:
Lorenz tvrdí, že lidstvo je jediným druhem, který není těmito mechanismy svázán, protože jako jediný si určil své vlastní prostředí:
Lorenz nepovažuje nezávislost člověka na přírodních ekologických procesech za nutně špatnou. Tvrdí totiž, že:
Princip konkurence, který je typický pro západní společnosti, však jakoukoli šanci na to ničí:
V této knize Lorenz navrhuje, že nejlepší naděje pro lidstvo spočívá v tom, že si budeme hledat partnery spíše na základě laskavosti jejich srdce než na základě dobrého vzhledu nebo bohatství. Ilustruje to na židovském příběhu, který je takto výslovně popsán.
Lorenz byl jedním z prvních vědců, kteří si uvědomili význam přelidnění. Smrtelným hříchem civilizovaného člověka číslo jedna je v jeho knize přelidnění, které vede k agresi.
Filozofické spekulace
V knize Za zrcadlem z roku 1973: Lorenz se zamýšlí nad starou filozofickou otázkou, zda nás naše smysly správně informují o světě takovém, jaký je, nebo nám poskytují pouze iluzi. Jeho odpověď vychází z evoluční biologie. Přenášejí se pouze znaky, které nám pomáhají přežít a rozmnožovat se. Kdyby nám naše smysly poskytovaly nesprávné informace o našem prostředí, brzy bychom vyhynuli. Proto si můžeme být jisti, že nám naše smysly poskytují správné informace, protože jinak bychom tu nebyli, abychom se nechali oklamat.
Lorenzovy nejznámější knihy jsou Prsten krále Šalamouna a O agresi, obě napsané pro populární publikum. Jeho vědecké práce se objevovaly především v časopiseckých článcích psaných německy; do širšího povědomí anglicky mluvících vědců se dostaly díky popisu v Tinbergenově knize The Study of Instinct z roku 1951, ačkoli mnoho jeho prací bylo později publikováno v anglickém překladu ve dvou svazcích nazvaných Studies in Geese a Waste Behavior.