Komise OSN pro lidská práva (UNCHR) byla funkční komisí v celkovém rámci Organizace spojených národů. Byla pomocným orgánem Hospodářské a sociální rady OSN (ECOSOC) a v její činnosti jí pomáhal také Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva (UNHCHR). Byla hlavním mechanismem OSN a mezinárodním fórem zabývajícím se podporou a ochranou lidských práv. Dne 15. března 2006 Valné shromáždění OSN drtivou většinou hlasovalo o nahrazení UNCHR Radou OSN pro lidská práva.
UNCHR byla založena 10. dec 1946 na prvním zasedání ECOSOC a byla jednou ze dvou prvních „funkčních komisí“ zřízených v rámci rané struktury OSN (druhou byla Komise pro postavení žen). Byla to instituce vytvořená podle podmínek Charty Organizace spojených národů (konkrétně podle článku 68), jejímiž signatáři jsou všechny členské státy OSN.
Těleso prošlo dvěma odlišnými fázemi. V letech 1947 až 1967 se řídilo politikou absentérství, což znamenalo, že se Komise soustředila na prosazování lidských práv a pomoc státům při vypracovávání smluv, ale ne na vyšetřování nebo odsuzování porušovatelů. Bylo to období přísného dodržování principu suverenity.
V roce 1967 přijala Komise jako svou politiku intervencionismus. V kontextu desetiletí byla dekolonizace Afriky a Asie a mnoho zemí kontinentu naléhalo na aktivnější politiku OSN v otázkách lidských práv, zejména ve světle masivního porušování práv v Jižní Africe za apartheidu. Nová politika znamenala, že Komise bude také vyšetřovat a vypracovávat zprávy o porušování.
Aby bylo možné tuto novou politiku lépe naplňovat, došlo k dalším změnám. V sedmdesátých letech byla vytvořena možnost geograficky orientovaných pracovních skupin. Tyto skupiny by se specializovaly na vyšetřování porušování pravidel v daném regionu nebo dokonce v jediné zemi, jako tomu bylo v případě Chile. V osmdesátých letech dochází k vytváření tematicky orientovaných pracovních skupin, které by se specializovaly na konkrétní typy zneužívání.
Žádné z těchto opatření však nebylo schopno zajistit, aby Komise byla tak efektivní, jak si přála, zejména kvůli přítomnosti porušovatelů lidských práv a politizaci orgánu. Během následujících let až do svého zániku se UNCHR stále více diskreditovala mezi aktivisty i vládami.
Komise pro lidská práva měla zkoumat, monitorovat a veřejně informovat o situaci v oblasti lidských práv v konkrétních zemích nebo územích (známé jako mechanismy nebo mandáty zemí), jakož i o hlavních jevech porušování lidských práv na celém světě (známé jako tematické mechanismy nebo mandáty).
V době, kdy zanikla, byla Komise složena ze zástupců z 53 členských států, volených členy ECOSOC. Nebyli zde žádní stálí členové; každý rok (obvykle v květnu) se do voleb přihlásila přibližně třetina křesel Komise a zástupci byli jmenováni na tříleté období.
Místa v Komisi byla rozdělena obecně podle regionů. Během posledního roku její služby v roce 2005 bylo zastoupení podle regionů následující:
Komise se scházela každý rok na pravidelných zasedáních po dobu šesti týdnů během března a dubna ve švýcarské Ženevě. V lednu 2004 byla Austrálie zvolena předsedkyní 60. zasedání. V lednu 2005 byla Indonésie zvolena předsedkyní 61. zasedání. Peru bylo zvoleno předsedkyní 62. zasedání v lednu 2006. Poslední zasedání Komise se konalo 27. března 2006 ve švýcarské Ženevě.
Podkomise pro podporu a ochranu lidských práv
Hlavním pomocným orgánem Komise pro lidská práva byla Podkomise pro podporu a ochranu lidských práv. Skládala se z dvaceti šesti odborníků, jejichž úkolem bylo provádět studie, zejména s ohledem na Všeobecnou deklaraci lidských práv, a dávat Komisi doporučení týkající se předcházení diskriminaci jakéhokoli druhu, která se týká lidských práv a základních svobod, a ochrany rasových, národnostních, náboženských a jazykových menšin. Členství bylo vybráno s ohledem na spravedlivé zeměpisné rozdělení.
Zvláštní postupy Komise pro lidská práva
Komise pro lidská práva stanovila 30 zvláštních postupů nebo mechanismů pro řešení konkrétních situací v jednotlivých zemích nebo tematických otázek, jako je svoboda projevu a názoru, mučení, právo na potraviny a právo na vzdělání .
Jednotlivci s odbornými znalostmi v konkrétních oblastech lidských práv byli jmenováni předsedou Komise, aby působili jako zvláštní zpravodajové po dobu maximálně 6 let. Byli neplacení, nezávislí a za svou práci dostávali personální a logistickou podporu od Úřadu vysokého komisaře pro lidská práva. Jejich hlavní činností bylo prověřování, monitorování, poradenství a veřejná zpráva o situaci v oblasti lidských práv v konkrétních zemích nebo územích. Mohli psát vládám o nahlášených porušeních a provádět zjišťovací návštěvy v zemích, které je pozvaly.
Zvláštní mechanismy byly rozděleny do kategorií podle:
Komise byla opakovaně kritizována za složení svých členů. Zejména několik jejích členských zemí mělo samo pochybné výsledky v oblasti lidských práv, včetně států, jejichž zástupci byli zvoleni do funkce předsedy komise.
Další kritikou bylo, že se Komise nezapojila do konstruktivní diskuse o otázkách lidských práv, ale byla fórem pro politicky selektivní ukazování prstem a kritiku. Touha států s problematickými výsledky v oblasti lidských práv být zvoleny do Komise byla vnímána převážně jako způsob, jak se před takovými útoky bránit.
V květnu 2001 nebyly do Komise zvoleny Spojené státy, které byly členem od založení orgánu v roce 1947. Technickým důvodem byla nedostatečná podpora ze strany evropských států, které kritizovaly odpor Washingtonu vůči vytvoření Mezinárodního trestního soudu. Spojené státy byly do Komise zvoleny znovu v roce 2003.
Aktivistické skupiny již dlouho vyjadřovaly znepokojení nad členstvím Čínské lidové republiky, Kuby, Zimbabwe, Ruska, Saúdské Arábie a Pákistánu a nad minulým členstvím Alžírska, Sýrie, Libye a Vietnamu v komisi. Tyto země měly rozsáhlé záznamy o porušování lidských práv a jednou z obav bylo, že prací proti rezolucím v komisi odsuzujícím porušování lidských práv nepřímo podporovaly despotismus a domácí represe.
4. května 2004 velvyslanec Spojených států Sichan Siv odešel z komise po nesporném zvolení Sudanta do komise a označil to za „absurditu“ ve světle súdánských etnických čistek v oblasti Dárfúru. Jedním z hlavních důsledků zvolení Súdánu do komise byla nedostatečná ochota některých zemí pracovat prostřednictvím komise. 30. července 2004 to byla Rada bezpečnosti OSN, nikoliv komise, kdo schválil rezoluci, která hrozila Súdánu nespecifikovanými sankcemi, pokud se situace v oblasti Dárfúru nezlepší během následujících 30 dnů. Rada bezpečnosti schválila rezoluci 13:0, přičemž Čína a Pákistán se zdržely hlasování. Důvodem k akci byly útoky súdánských arabských milic Džandžavíd na nearabské africké muslimské obyvatelstvo Dárfúru, oblasti v západním Súdánu.
Lidská práva a duševní zdraví
V roce 1977 vytvořila komise „podvýbor pro studium otázky ochrany osob zadržených z důvodu duševního onemocnění před léčbou, která by mohla nepříznivě ovlivnit lidskou osobnost a její tělesnou a duševní integritu“, a to pokud možno za účelem formulace pokynů. Podkomise byla pověřena „zjišťováním, zda existují dostatečné důvody pro zadržení osob z důvodu duševního onemocnění“.
Pokyny, které z toho vyplynuly, byly kritizovány za nedostatečnou ochranu práv nedobrovolných pacientů.