Administrativní zadržení je zadržení a zadržení osob státem bez soudu, obvykle z bezpečnostních důvodů. Velký počet zemí , demokratických i nedemokratických, se uchyluje ke správnímu zadržení jako k prostředku boje proti terorismu, kontroly nelegálního přistěhovalectví nebo ochrany vládnoucího režimu.
Na rozdíl od uvěznění za trestný čin (uvěznění) uloženého na základě odsouzení po soudním řízení je správní vazba mechanismem orientovaným do budoucna. Zatímco trestní řízení má zpětné zaměření – snaží se určit, zda se obžalovaný v minulosti dopustil trestného činu – důvodem pro správní vazbu je to, že podezřelý pravděpodobně bude v budoucnu představovat hrozbu. Má být spíše preventivní než represivní (viz preventivní vazba). Tato praxe je kritizována organizacemi na ochranu lidských práv jako porušení občanských a politických práv.
Zákony války jsou také zastánci považovány za nedostatečné. Tyto zákony umožňují zajetí nepřátelských bojovníků a také umožňují jejich držení po dobu trvání nepřátelství bez soudu. Tyto zákony však vyrostly z potřeby regulovat boj mezi profesionálními armádami odpovědnými suverénnímu státu, které se účastnily bojů možná zdlouhavého, ale časově omezeného trvání. Pokus aplikovat tyto zákony na teroristy, kteří jsou promíseni s civilním obyvatelstvem a nikomu se nezodpovídají, otevírá možnost neomezeného zadržování bez soudu v kombinaci se značnou pravděpodobností omylu.
Ochrana režimu rozhodování
V mnoha nedemokratických zemích je administrativní zadržování využíváno vládnoucím režimem k potlačování disentu a k postihům oponentů vlády. Zejména v Asii bylo administrativní zadržování poprvé zavedeno britskými a francouzskými koloniálními úřady před druhou světovou válkou a během ní. Vytvořeno jako mechanismus ke kontrole politického disentu, paradoxně přežilo a dostalo se do právních knih dnes již nezávislých bývalých kolonií, které ve svých ústavách legitimizovaly jeho používání proti vlastním politickým oponentům. V mnoha případech byly a byly kodifikovány jako „mimořádná opatření“ nebo „vnitřní bezpečnostní“ akty. Bangladéš, Indie, Malajsie, Myanmar, Pákistán, Singapur a Srí Lanka jsou významnými příklady takových bývalých kolonií, které drží politické vězně v administrativní vazbě, která má své právní kořeny v britských koloniálních praktikách. Vietnam je příkladem, kde byla správní vazba ve třicátých letech hojně využívána francouzskými koloniálními úřady k zatýkání osob podezřelých z komunistické činnosti. Po získání nezávislosti používají nyní vládnoucí komunistické úřady velmi podobné prostředky k zadržování osob podezřelých z ,,kontrarevolučních“ přečinů.
Někteří z těchto politických vězňů, jako například Aun Schan Su Ťij v Myanmaru, se díky zadržení stali známými po celém světě a jejich věc je prosazována organizacemi na ochranu lidských práv.
Případy správního zadržení
Arménie je kritizována organizací Human Rights Watch za to, že plně nereformovala právní rámec, který zdědila po bývalém Sovětském svazu, a neuvedla svůj systém správního zadržování do souladu s převládajícími mezinárodními normami. Během prezidentských voleb v roce 2003 arménská policie svévolně použila Kodex správních přestupků, podle kterého je správní zadržování povoleno, aby zavřela desítky opozičních aktivistů a stoupenců na dobu až patnácti dnů.
Stejně jako mnoho dalších zemí, které se potýkají s rozsáhlou ilegální imigrací, jako je Kanada a Spojené státy, má Austrálie systém povinného administrativního zadržování ilegálních imigrantů, nebo žadatelů o azyl, kteří připlují k jejím břehům bez řádných víz. Právní základ pro tento systém se nachází v australském zákoně o migraci z roku 1958 (Cth), který povolil neomezené zadržování ilegálního ne-občana, který nemůže být okamžitě deportován. Human Rights Watch tuto australskou politiku kritizovala a tvrdila, že vážně porušuje australské závazky vůči neobčanům, uprchlíkům a žadatelům o azyl podle mezinárodních lidských práv a uprchlického práva. Kromě toho odpor proti systému z humanitárních důvodů vzešel z řady náboženských, komunitních a politických skupin včetně Národní rady církví, Amnesty International, Australských demokratů, Australských zelených a Venkovských Australanů pro uprchlíky.
V přehledu, který popisuje Barmu jako „jednu z nejrepresivnějších zemí v Asii“, organizace Human rights Watch cituje zprávu Červeného kříže, která uvádí, že v roce 2002 bylo v Barmě přibližně 3500 zadržených, z toho 1300 jsou političtí vězni, včetně členů parlamentu. Barmské úřady často prodlužují zadržení vězňů, kteří si již odpykali trest odnětí svobody, tím, že je umísťují do administrativní vazby. Tato praxe se používá i u starších a nemohoucích vězňů. Jedním z nejpozoruhodnějších případů této praxe je pokračující zadržování Aun Schan Su Ťij.
Používání administrativního zadržování je v Číně běžné již od roku 1949. V té době bylo používáno především proti nezletilým pachatelům, stejně jako proti drogově závislým, prostitutkám, tulákům a těm, kteří jsou považováni za duševně nemocné. Od roku 1978, kdy v Číně proběhly právní reformy, mají orgány veřejné bezpečnosti (gong’an jiguan), především policie, pravomoci administrativního zadržování, které jsou používány vedle státního systému trestního soudnictví. Administrativní zadržování je používáno proti subjektům, které jsou vládním režimem považovány za „sociálně nežádoucí“, s cílem udržet veřejný pořádek , sociální stabilitu a politickou stabilitu vládního režimu. Tato cílová skupina zahrnuje prostitutky a jejich klienty, drogově závislé, politické odpůrce a drobné kriminálníky, kteří provádějí právní přestupky, které nejsou dostatečně závažné pro trestní stíhání.
Existují tři hlavní formy těchto administrativních zadržení: „zadržení za účelem vzdělávání“ („Shourong jiaoyu“), donucovací drogová rehabilitace („Qiangzhi jiedu“) a „převýchova za pomoci práce“ („Laodong jiaoyang“). Kromě toho se administrativní zadržení používá z několika důvodů vnitřní bezpečnosti, jako je zadržení podle zákona o bezpečnostních správních trestech („Xingzheng juliu“), administrativní zadržení za účelem výslechu podezřelých („Luizhi panwen“) a zadržení mladistvých pachatelů ve školách pro studium práce („Shourong jiaoyang“)
Používání administrativního zadržování v Číně je kritizováno mezinárodními organizacemi na ochranu lidských práv i domácími skupinami. Tato kritika tvrdí, že policie často zneužívá své pravomoci, že výkon těchto pravomocí je zcela na uvážení policie a že na jejich výkon nejsou kladeny žádné právní překážky.
Egyptský zákon o výjimečném stavu č. 162 z roku 1958 opravňuje vládu pozastavit základní občanské svobody vyhlášením výjimečného stavu. Takový výjimečný stav je v platnosti téměř nepřetržitě od roku 1967. Podle tohoto zákona egyptské úřady administrativně zadržely osoby, které byly podezřelé z členství v zakázaných organizacích, jako je Muslimské bratrstvo, stejně jako osoby zapojené do pokojných demonstrací vyjadřujících nesouhlas s válkou v Iráku nebo podporu palestinskému povstání. Human Rights Watch kritizovala tuto praxi jako používání výjimečných právních předpisů pro ‚potlačování veřejného nesouhlasu‘.. Amnesty International obviňuje, že příbuzní politických vězňů v Egyptě byli administrativně zadrženi pouze kvůli jejich rodinným vztahům.. Egyptská vláda odmítá zveřejnit, kolik administrativních zadržených je drženo, ale lidskoprávní skupiny odhadují, že 16 000-20 000 je drženo ve vazbě bez obvinění.
Irsko využívá administrativní zadržování ke kontrole nelegálního přistěhovalectví. Počínaje rokem 1996 byl zaveden právní rámec, který za tímto účelem povoluje používání administrativního zadržování. Tento právní rámec zahrnuje zákon o uprchlících z roku 1996, imigrační zákony z let 1999, 2003 a 2004 a zákon o nelegálním přistěhovalectví (Trafficking) z roku 2000. Podle oficiálních statistik irské vlády bylo v letech 2003-2004 z důvodů souvisejících s přistěhovalectvím administrativně zadrženo celkem 2 798 osob, z nichž dvě třetiny byly drženy ve vězení po dobu delší než 51 dní. Drtivá většina (více než 90 %) zadržených je držena v jedné ze dvou dublinských věznic, Cloverhill Prison (zadržení muži) a Dóchas Centre ve věznici Mountjoy (zadržené ženy). Zbytek je držen ve věznicích a na hraničních kontrolních stanicích (Garda Síochána).
Rada Evropy a organizace na ochranu lidských práv kritizovaly přeplněné podmínky, v nichž jsou zadržení drženi, a také skutečnost, že zadržení jsou drženi společně s odsouzenými zločinci. Poradci pro lidská práva kromě toho uvedli, že irské právo nechrání práva zadržených tím, že je neinformuje o jejich právu napadnout zákonnost jejich zadržení , neuznává jejich práva na přístup k právníkovi a na přístup k lékařské péči.
Právním základem pro to, aby Izrael využíval správní vazbu, je britský mandátní zákon z roku 1945 o pravomoci ve výjimečných státech ve znění z roku 1979. Správní vazba se často používá v případech, kdy dostupné důkazy tvoří informace získané bezpečnostními službami (zejména Šin Bet) a kdy by soud odhalil citlivé bezpečnostní informace, jako je totožnost informátorů nebo infiltrátorů.
Ačkoli se nejčastěji uplatňuje na údajné palestinské radikály a jejich komplice, uplatňuje se i na židovské izraelské občany včetně židovských pravicových extremistů (např. po atentátu na Jicchaka Rabina).
V rámci Izraele má ministr obrany pravomoc vydávat příkazy ke správní vazbě po dobu až 6 měsíců v případech, kdy existuje rozumná pravděpodobnost, že dotyčná osoba poškozuje bezpečnost státu. Stejný ministr má pravomoc takové příkazy obnovovat. Stejně tak může náčelník generálního štábu takové příkazy vydávat, ale s platností pouze 48 hodin. Orgány činné v trestním řízení musí do 48 hodin (při jednání za zavřenými dveřmi) prokázat příčinu. Proti příkazům ke správní vazbě se lze odvolat k okresnímu soudu, a pokud jsou tam zamítnuty, k Nejvyššímu soudu Izraele. Okresní soud může takové příkazy zrušit, pokud zjistí, že ke správní vazbě došlo z jiných důvodů, než je bezpečnost (např. běžné trestné činy nebo výkon svobody projevu). Celková dozorčí pravomoc nad uplatňováním příslušného zákona náleží ministru spravedlnosti.
Uvnitř Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy může každý velitel místní armády vydat příkaz k administrativnímu zadržení a proti příkazu se lze odvolat u místního vojenského soudu, nebo, pokud je tam zamítnut, u Nejvyššího soudu. I zde je příkaz k administrativnímu zadržení platný nejdéle šest měsíců, ale může být příslušným orgánem obnoven. Používání administrativního zadržení Izraelem na okupovaných územích je založeno na článku 78 čtvrté Ženevské úmluvy z roku 1949, který říká, že „Považuje-li okupační mocnost za nezbytné z naléhavých bezpečnostních důvodů přijmout bezpečnostní opatření týkající se chráněných osob, může je nanejvýš podrobit přidělenému bydlišti nebo internaci“.
Podle B’Tselema bylo v listopadu 2009 291 Palestinců zadržováno Izraelskou vězeňskou službou.
Spojené státy v současnosti používají časově neomezenou vazbu bez soudu – známou pod různými názvy jako internace, občanský závazek, preventivní vazba nebo administrativní vazba – k zadržování lidí, kteří spadají do několika úzkých kategorií, včetně duševně nemocných (nedobrovolný závazek), a „sexuálně násilných predátorů“.
Během druhé světové války Spojené státy zadržely v internačních táborech více než 100 000 japonských Američanů, menší množství německých a italských Američanů bylo internováno.
Spojené státy také využívají administrativní zadržování jako protiteroristické opatření a jako prostředek kontroly nelegálního přistěhovalectví. V řízení o vyhoštění je najednou přibližně 100 000 osob a asi 31 000 je během těchto řízení zadržováno.
Po útocích z 11. září byl přijat zákon USA PATRIOT Act.
V rámci války proti terorismu, a zejména během války v Afghánistánu a po ní, americké síly zajaly stovky podezřelých teroristů, kteří byli následně bez soudu zadrženi v zadržovacím táboře Guantánamo. Spojené státy zpočátku odmítaly udělit těmto zadrženým status válečných zajatců s odůvodněním, že se jedná o ilegální (nezákonné) nepřátelské bojovníky. Ze 775 zadržovaných na Guantánamu jich bylo 420 propuštěno bez obvinění a pouze jeden byl souzen a odsouzen. Americké úřady tvrdí, že hodlají postavit před soud dalších 60-80.
Kritika skupin pro lidská práva
Praktiky administrativního zadržování se staly terčem tvrdé kritiky a kritici tvrdí, že porušují lidská práva.
Amnesty International se domnívá, že administrativní zadržování porušuje článek 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (ICCPR), který „jasně stanoví, že nikdo by neměl být vystaven svévolnému zadržování a že zbavení svobody musí být založeno na důvodech a postupech stanovených zákonem“. ICCPR umožňuje vládě, aby se za úzce vymezených okolností, jako je veřejný stav nouze ohrožující život národa, dočasně odchýlila od své povinnosti nepodnikat svévolné zadržování.
Amnesty International je také znepokojena tím, že vězni svědomí jsou „drženi pouze za nenásilný výkon svého práva na svobodu projevu a sdružování“.