Kognitivní reframing spočívá ve změně způsobu, jakým lidé vidí věci, a ve snaze najít alternativní způsoby nahlížení na myšlenky, události, situace nebo celou řadu dalších pojmů. V kontextu kognitivní terapie se kognitivní reframing označuje jako kognitivní restrukturalizace. Kognitivní reframing se naopak vztahuje k procesu, k němuž dochází buď dobrovolně, nebo automaticky ve všech prostředích.
Aaron T. Beck vyvinul kognitivní terapii v šedesátých letech. Beck pracoval s pacienty, u kterých byla diagnostikována deprese, a zjistil, že negativní myšlenky se dostanou do myslí těchto pacientů. Beck pomáhal svým pacientům rozpoznat dopad jejich negativních myšlenek a pomáhal jim v posunu jejich myšlení k pozitivnějšímu myšlení – nakonec zmenšil nebo dokonce zbavil pacientovu depresi. Tento proces byl nazýván kognitivní restrukturalizací – jejímž hlavním cílem bylo přehodnotit negativní myšlenky a proměnit je v pozitivní myšlenky Kognitivní restrukturalizace jako nástroj v terapeutickém prostředí vedla ostatní výzkumníky k poznání, že tento proces se děje mimo kliniku, a vedla je k rozvoji termínu kognitivní reframing jako způsobu, jak popsat zobecněnější proces.
Terapeutické využití kognitivního reframingu
Kognitivní přetváření může být užitečné v mnoha ohledech, například při snaze zlepšit paměť, snížit úzkost z testů a pomoci rodičům a dětem vyrovnat se s postižením. Například lidem s problémy s pamětí bylo řečeno, že jejich paměť lze zlepšit změnou pohledu na jejich problém. Po absolvování léčby se jejich paměť zlepšila. Navíc rodiče, jejichž děti měly postižení, změnili názor na své děti. Jinak měli někteří rodiče na své postižené děti pouze negativní myšlenky.
Odlišeno od kognitivní restrukturalizace a deformace
Kognitivní přeformulování může odkazovat na téměř jakýkoli vědomý posun v mentální perspektivě člověka. Z tohoto důvodu je běžně zaměňováno jak s kognitivní restrukturalizací, tak s kognitivní deformací. Mezi těmito třemi jevy jsou však zřetelné rozdíly. Přeformulování je obecná změna v myšlení člověka, ať už se jedná o pozitivní nebo negativní změnu. Restrukturalizace je akt terapeutické změny myšlení za účelem posílení sebe sama – což znamená, že má vždy pozitivní konotaci. Tímto způsobem je kognitivní restrukturalizace konkrétním případem kognitivního přeformulování.
Zkreslení jsou přehnané a typicky negativní myšlenky nepodporované racionálním myšlenkovým procesem. Trpí-li někdo sérií zkreslení (která mohou vést k depresi, špatným rozhodnutím a dalším negativním výsledkům), může se projevit potřeba kognitivní restrukturalizace. Proto je zkreslení problém, který lze vyřešit kognitivním přerámováním. Dalším významným rozlišovacím znakem mezi kognitivním přerámováním a kognitivní restrukturalizací je vědomí – to znamená, že kognitivní přerámování může probíhat podvědomě, zatímco kognitivní restrukturalizace, jako něco, co se děje na výslovný příkaz terapeuta, je vědomé. To znamená, že vzhledem k tomu, že kognitivní restrukturalizace je terapeutická technika, vyžaduje, aby osoba rozpoznala a vědomě posunula svůj referenční rámec k „pozitivnějšímu“. Avšak vzhledem k tomu, že přerámování vyžaduje jen jakoukoli mentální změnu rámce, nemusí existovat žádné vědomé rozhodnutí, které by změnilo něčí perspektivu. Například když jedinec projevuje zpětnou předpojatost, nevědomky mění svůj referenční rámec, aby si zachoval hrdost a sebevědomí Ačkoli potřeba negativně přetvářet myšlenky není pravděpodobně tak častá jako potřeba je pozitivně přetvářet, existují případy, kdy je prospěšné negativně přetvářet myšlenky. Například v divadle může herec potřebovat vypadat smutněji nebo v negativnějším stavu mysli. Aby toho dosáhl, může změnit svůj stav mysli prostřednictvím kognitivního přetváření, aby navenek působil dysforicky. Jiné využití kognitivního přetváření lze pozorovat, když se člověk snaží, aby jeho názory byly objektivní – to znamená, že mění svůj pohled na věc tak, aby byl v určité situaci neutrální.