James Hillman (1926- ) je považován za jednoho z nejoriginálnějších psychologů 20. století. Vyučil se v Jungově institutu v Curychu a vyvinul archetypální psychologii. Hillman je plodným spisovatelem a mezinárodním lektorem i soukromým lékařem.
Archetypální psychologie je polyteistická psychologie, protože se snaží rozpoznat nesčetné fantazie a mýty (bohy, bohyně, polobohy, smrtelníky a zvířata), které utvářejí a formují náš psychologický život. Ego je pouze jednou z psychologických fantazií v rámci souboru fantazií. Je součástí jungovského hnutí a souvisí s analytickou psychologií, ale radikálně se od ní odchyluje.
Zatímco Jungova psychologie se soustředila na Já, jeho dynamiku a konstelace (ego, anima, animus, stín), Hillmanova archetypální psychologie relativizuje a deliteralizuje ego a zaměřuje se na samotnou psychiku neboli duši a archai, nejhlubší vzorce psychického fungování, „základní fantazie, které oživují veškerý život“ (Moore, in Hillman, 1991).
Hillman (1975) načrtl stručnou linii archetypální psychologie.
Vývoj archetypální psychologie je ovlivněn analytickou psychologií Carla Junga a klasickými řeckými, renesančními a romantickými myšlenkami. Hillmanových vlivů je skutečně mnoho a zahrnují i další umělce, básníky, filozofy, alchymisty a psychology. Do tohoto seznamu bychom mohli snadno zařadit Nietzscheho, Henryho Corbina, Keatse, Shelleyho, Petrarku a Paracelsa. Ačkoli se všichni liší ve svých teoriích a psychologiích, zdá se, že je spojuje společný zájem o psychiku – duši.
Hillman kritizoval psychologii 20. století (např. biologickou psychologii, behaviorismus, kognitivní psychologii), která přijala přírodovědeckou filozofii a praxi. Mezi hlavní výtky patří, že jsou reduktivní, materialistické a doslovné; jsou to psychologie bez psychiky, bez duše. Hillmanova tvorba je proto pokusem navrátit psychice její náležité místo v psychologii. Hillman vidí duši v imaginaci, fantazii, mýtu a metafoře. Duši vidí také odhalenou v psychopatologii, v symptomech psychických poruch. Psyche-pathos-logos je „řeč trpící duše“ neboli utrpení duše smyslem. Velká část Hillmanova myšlení se pokouší věnovat řeči duše, jak se odhaluje prostřednictvím obrazů a fantazií.
Protože se archetypální psychologie zabývá fantazií, mýtem a obrazem, není překvapivé, že sny jsou považovány za významné ve vztahu k duši a jejímu vytváření. Hillman nevěří, že sny jsou pouhým náhodným pozůstatkem nebo úletem z bdělého života (jak to prosazují fyziologové), ale ani že sny kompenzují boje bdělého života nebo že jsou do nich vkládány „tajné“ významy toho, jak by měl člověk žít (a la Jung). Sny nám spíše „říkají, kde se nacházíme, ne co máme dělat“ (1979). Hillman se proto staví proti tradičním interpretačním metodám analýzy snů. Hillmanův přístup je spíše fenomenologický než analytický (který rozkládá sen na jednotlivé části) a interpretační/hermeneutický (který může ze snového obrazu udělat „něco jiného“, než čím se ve snu jeví). Jeho slavné diktát týkající se obsahu a procesu snění zní: „Drž se obrazu“.
Hillman (1983) například popisuje sen pacienta o obrovském černém hadovi. Práce se snem by zahrnovala „ponechání si hada“ a jeho popis, spíše než aby z něj udělal něco jiného než hada, například symbol penisu. Hillman poznamenává, že „… v okamžiku, kdy hada definujete, interpretujete, hada jste ztratili, zastavili jste ho a člověk odchází z hodiny s představou o mé potlačené sexualitě nebo o mých chladných černých vášních“ (s. 53). Člověk by se více ptal na hada, jak je prezentován ve snu a psychikou. Had je obrovský a černý, ale co dál? Líná nebo svléká kůži? Opaluje se na skále? Tráví svou kořist? Tato popisná strategie podle Hillmana udržuje obraz při životě a nabízí možnost porozumění psychice.
Tím se Hillman rozchází s Jungem a jeho pojetím Já. Hillman ji považuje za příliš preskriptivní a brojí proti myšlence životních map, podle nichž se lze snažit správně růst.
Místo toho Hillman navrhuje, aby každý jednotlivec znovu zhodnotil své dětství a současný život a pokusil se najít své konkrétní povolání, semínko svého vlastního žaludu. Napsal, že má pomoci urychlit znovuzrození světa v prostoru mezi racionalitou a psychologií. Nahrazuje pojem dospívání mýtem o dospívání z lůna matky do chaotického, zmateného pozemského světa. Hillman odmítá formální logiku ve prospěch odkazů na kazuistiky známých lidí a domnívá se, že jeho argumenty jsou v souladu s puer eternis neboli věčným mládím, jehož krátkou horoucí existenci bylo možné spatřovat v dílech romantických básníků, jako byli Keats a Byron, a v nedávno zesnulých mladých rockových hvězdách, jako byli Tim Buckley nebo Kurt Cobain. Hillman také odmítá kauzalitu jako určující rámec a místo ní navrhuje proměnlivou formu osudu, kdy události nejsou nevyhnutelné, ale nutně se nějakým způsobem projevují v závislosti na charakteru dané duše.