Desiring-production je termín vymyšlený francouzskými mysliteli Gillesem Deleuzem a Félixem Guattarim v jejich knize Anti-Œdipus (1978). Staví se proti freudovskému pojetí nevědomí jako „divadla“ ve prospěch „továrny“: touha není imaginární síla, ale skutečná, produktivní síla. Popisují mechanistickou povahu touhy jako jakési Desiring-Machine, která funguje jako jistič ve větším „okruhu“ různých jiných strojů, k nimž je připojena. A Desiring-Machine zároveň také produkuje tok touhy ze sebe sama. Deleuze a Guattari si představují multifunkční vesmír složený z takových strojů navzájem propojených: „Neexistují žádné toužebné stroje, které existují mimo společenské stroje, které vytvářejí ve velkém měřítku; a žádné společenské stroje bez toužebných strojů, které je obývají v malém měřítku.“
Koncept touhy-produkce je součástí Deleuzeho a Guattariho obecnějšího přivlastnění si formulace vůle k moci Friedricha Nietszcheho. V obou konceptech charakterizuje základní proces všeho života příjemná síla přivlastnění si toho, co je mimo sebe, začleňující do sebe to, co je jiné než já. Podobně jakási obrácená síla „zapomínání“ u Nietzscheho a tělo bez orgánů u Deleuzeho a Guattariho se distancuje od vůle k moci a touhy-produkce, pokoušející se realizovat ideál hermetického subjektu.
Od té doby, zatímco je velmi zajímala zásadní otázka Wilhelma Reicha – proč masy touží po fašismu? – kritizovali jeho dualistickou teorii vedoucí k racionální sociální realitě na jedné straně a iracionální toužebné realitě na straně druhé. Anti-Œdipus byl tedy nesmělým pokusem přemýšlet nad rámec Freudo-marxismu; a Deleuze a Guattari často předstírali, že pro Freuda dělají to, co Marx udělal pro Adama Smithe.