Základy metafyziky mravů (Grundlegung zur Metaphysik der Sitten, 1785) je dílo Immanuela Kanta, jehož smyslem bylo stanovit základní racionální a apriorní základ mravnosti.
Z této práce by se dalo dále stanovit, co je morálně přípustné a co morálně povinné. Kantovy věcné morální postoje lze nalézt i v jiných dílech (např. Metafyzika mravů).
Kategorický imperativ
Výše uvedený test neprotiřečení se také nazývá test Kategorického imperativu a je středobodem Základů. Ten, i když je povrchně podobný Zlatému pravidlu, mu není rovnocenný: existují určité způsoby, jak se s lidmi může nebo nemůže zacházet, bez ohledu na to, jak se na to díváte. I když se sami sobě hnusíte a myslíte si, že se k vám ostatní mohou (nebo by měli) chovat špatně, nejste pak oprávněni chovat se k ostatním špatně. Jiný příklad: pokud mi nevadí, že mi někdo lže, pak Zlaté pravidlo znamená, že lhát druhým je přijatelné. Kategorický imperativ ukazuje, že to nemůže být; ve Zlatém pravidle je hluboká chyba, kterou člověk napravuje tím, že trvá na tom, že činy musí být univerzalizovatelné, aby byly morální, tím, že trvá na tom, že morálka není jen otázkou preference nebo vkusu.
Kant tyto myšlenky dále rozšířil v pozdějších dílech, včetně Druhé kritiky (aka Kritika praktického rozumu, 1788), Náboženství v mezích rozumu samotného (1793) a Metafyziky mravů (1797).
Při stanovení a priori, racionálního základu morálky, Kant používá pojem maximy. Maxima je stručná formulace základního principu, obecné pravdy, nebo pravidla chování. Morálně přípustné chování je pak určováno univerzalizací této maximy – co kdyby se všichni chovali stejně, vzhledem k těmto okolnostem, podle této maximy? Pokud by každý mohl jednat podle maximy, bez morálního rozporu, a bez výjimky v každém případě, pak je chování morálně přípustné. Nicméně, pokud se každý choval tímto způsobem a nastane rozpor, to znamená, že chování není samo sebou konzistentní, pak je chování nemorální.
Řečeno jinak: pokud subjektivní maximu nelze univerzalizovat jako morální zákon (srov. přírodní zákon, který nám nezbývá než dodržovat), pak je nepřípustná.
Příklady, Od abstraktu k betonu
Kant používá v celém díle Groundwork stejné čtyři příklady: 1) příklad někoho, kdo má po krk života a uvažuje o sebevraždě, 2) příklad někoho, kdo chce sdělit lživý slib, aby si zajistil půjčku (takovou, kterou nehodlá splatit), 3) příklad někoho, kdo má sklon promarnit nějaký zvláštní talent, který má, a 4) příklad, že by člověk mohl postrádat altruistické cítění. Navíc v díle ‚O domnělém právu lhát kvůli filantropickým obavám‘ dostaneme příklad, který obhajuje absolutní zákaz lhát – i když to pravděpodobně povede k smrti jiného. Některé jeho příklady můžeme upravit a upravit níže.
Je lhaní nemorální? Zjistěme, zda je toto chování nemorální, podle Kantova testu rozporů: Pokud chování vede k rozporu (je vnitřně nesoudržné nebo nemůže být úmyslné agentem), pak je chování nemorální.
Lži fungují jen v celkovém prostředí pravdivosti. Člověk stále chce, aby všichni ostatní mluvili pravdu, protože kdyby všichni ostatní lhali, pak by nikdo nevěřil ničemu, co by kdo řekl, a lži by už nebyly účinné. Nemůžeme si tedy přát, aby naše subjektivní maximum lži bylo univerzalizováno, aniž bychom si odporovali; kdyby to udělal každý, pak by toto chování nefungovalo. V tomto systému je tedy lhaní nemorální. Dobré úmysly je třeba praktikovat, abychom dosáhli všeobecného konce štěstí.
Aby se Kant řídil osvícenským stylem, musí začít tím, že prokáže, že morálka existuje. Učiní tak rychle a jednoduše konstatuje: „Že taková filozofie musí existovat, je zřejmé už z běžné Ideje povinnosti a ze zákonů morálky.“ Jinými slovy, univerzální morální zákon musí existovat, protože si univerzálně představujeme, že univerzální morální zákon existuje; neshodli bychom se všichni, že existuje, kdyby v nás neexistoval morální zákon, který dodržujeme.
Kant vysvětluje, že nic „nemůže být považováno za dobré bez výhrad, kromě dobré vůle“. Dobrá vůle je morální kompas, který vždy hledá dobro; i když člověk selže, není to chyba dobré vůle, ale její schopnosti ji uskutečnit.
V první kapitole Kant vysvětluje, co je obvykle míněno morálními závazky a povinnostmi. Je to vcelku zdravý rozum, říká, že když je čin vykonán z náklonnosti k sobě samému, není považován za morální. Například obchodník s poctivými cenami tak činí především proto, aby byl respektován svými zákazníky, ne kvůli poctivosti. Tato osoba „si zaslouží chválu a povzbuzení, ale ne úctu“. Je všeobecně známo, že lidé, pro které není žádná odměna, jednají nejvíce morálně. Kant to rozšiřuje, aby řekl, že jsou to jediní lidé, kteří jednají morálně. Vážíme si osoby, která se vzdá svého života, protože nic nezíská. „Povinnost je nutnost jednat z úcty k [morálnímu] zákonu.“ Řídit se morálním zákonem, vlastním smyslem pro dobro a zlo, je tou největší povinností.
Zdravý rozum nám také řekl, jakou hodnotu má Zlaté pravidlo, chovat se k ostatním tak, jak si přejeme, aby se s námi zacházelo. Je žádoucí hodnotit naše činy ve světle těch, které ovlivňujeme.
Kantův argument: Autonomie a svoboda
Proč bychom měli chtít jednat morálně, tedy proč bychom měli jednat racionálně konzistentním způsobem? Proč nemohu udělat výjimku pro své já a pro svůj případ? Kantovy argumenty vycházejí z konceptu svobody. Kant tvrdí, že samotná myšlenka morálky, omezení sebe sama od zapojení se do určitého chování, protože je ‚nemorální‘, je nejvyšším vyjádřením konceptu svobody.
Svoboda přinejmenším znamená svobodu od ovlivnění vnějšími silami, vnějšími vlivy na člověka a jeho mysl. Je-li například člověk ovlivněn nedostatkem nějakého předmětu, slávou nebo pomstou nebo z jakéhokoli jiného důvodu, pak by Kant řekl, že není svobodný; je těmto vnějším vlivům zavázán (zotročen). Stav, kdy je člověk těmto vnějším vlivům zavázán, Kant označil za heteronomii. Svoboda však pro Kanta znamená také lpění na morálním zákonu – mít svou vůli určenou nikoli, jak je uvedeno výše, navenek, ale pouze svou vlastní přirozeností. Stav, kdy je člověk svobodný, je stav jeho vůle, která je autonomní, doslova, ve stavu „dávání práva sobě samému“.
Pokud chce být člověk autonomní, nesmí být nucen jednat vnějšími vlivy, ale musí se řídit vlastní myslí a racionálními myšlenkami. Jedním z takových logických principů je zákon neodporu. P a ne P (P a ~P) nemohou existovat současně. Například sníh je buď bílý, nebo není bílý, nemůže být zároveň bílý i nebělý.
Pokud se tedy člověk zapojí do jakéhokoliv chování, které není řízeno racionálním myšlením (tj. je iracionální), pak je ovlivňován vnějšími silami a je pak těmto vnějším silám (opět jako chtění po objektech, touhách) zavázán. Nesmrtelnost je tedy jednoduše a hluboce iracionální! Nebýt svobodný znamená opustit své racionální schopnosti. Pokud je naopak chování řízeno racionálním myšlením, a tedy není protichůdné, pak je toto chování přípustné.
Ne všechny vnější síly jsou však člověku vnější. Inklinace, jako je chamtivost nebo hněv, mohou být součástí člověka, ale jsou stále vnější vůli. To je jasný příklad, kdy se Kantův pohled na svobodu liší od opačného pohledu na svobodu dělat, co člověk chce. Když jsou lidé pohlceni hněvem, chtějí dělat určité věci. Ale jakmile se opar vyjasní, uvědomí si, že udělali něco morálně špatného (jako je ublížení jiné osobě). Byli poháněni faktory vnějšími jejich vůli. Inklinace nás tedy občas zotročují a Kantova teorie svobody je jedna z mála, která to bere v úvahu.
Stejně tak by naše jednání vůči druhým mělo být irelevantní pro naše vlastní štěstí. „[K]aždé racionální bytí existuje jako cíl v sobě samém, nikoli pouze jako prostředek pro svévolné užívání.“ Přirozeností bytí racionálního si zaslouží to, co Kant nazývá cílem, „subjektivní důvod svého sebeurčení“. Jednoduše řečeno, když ignorujeme sami sebe a myslíme na dobro druhého, budeme s nimi jednat dobře.
Ve své knize O základech morálky předložil Schopenhauer pečlivou analýzu Kantovy knihy. Schopenhauerova kritika Kantových Základů metafyziky morálky je pokusem mimo jiné dokázat, že činy nejsou morální, jsou-li prováděny výhradně z povinnosti.