Absolutní idealismus je ontologicky monistická filozofie připisovaná G. W. F. Hegelovi. Je to Hegelův výklad toho, jak je bytí nakonec pochopitelné jako všezahrnující celek. Hegel tvrdil, že aby myslící subjekt (lidský rozum nebo vědomí) vůbec mohl poznat svůj předmět (svět), musí existovat v jistém smyslu totožnost myšlení a bytí. V opačném případě by subjekt nikdy neměl přístup k objektu a neměli bychom žádnou jistotu o našem poznání světa. Abychom však zohlednili rozdíly mezi myšlením a bytím, jakož i bohatství a rozmanitost každého z nich, nelze jednotu myšlení a bytí vyjádřit jako abstraktní identitu „A=A“. Absolutní idealismus je pokusem prokázat tuto jednotu pomocí nové „spekulativní“ filozofické metody, která vyžaduje nové pojmy a pravidla logiky. Podle Hegela je absolutní základ bytí v podstatě dynamický, historický proces nutnosti, který se sám od sebe rozvíjí v podobě stále složitějších forem bytí a vědomí a nakonec dává vzniknout veškeré rozmanitosti světa a pojmů, jimiž myslíme a dáváme světu smysl.
Absolutní idealistický postoj byl v 19. století dominantní v Německu, Velké Británii a mnohem méně ve Spojených státech, kde vznikla hnutí známá jako německý idealismus, britský idealismus a objektivní idealismus Josiaha Royce. Absolutní idealistický postoj je třeba odlišit od subjektivního idealismu Berkeleyho, transcendentálního idealismu Kantova nebo idealismů Fichteho a Schellinga.
Podle Hegela interakce protikladů vytváří dialektickým způsobem všechny pojmy, které používáme k pochopení světa. K tomuto vývoji navíc nedochází pouze v individuální mysli, ale také v průběhu dějin. Například ve Fenomenologii ducha Hegel představuje dějiny lidského vědomí jako cestu skrze etapy výkladů světa. Každé následující vysvětlení v sobě vytvářelo problémy a protiklady, které vedly k napětí, jež bylo možné překonat pouze přijetím názoru, který by tyto protiklady dokázal pojmout do vyšší jednoty. V základu ducha leží racionální vývoj. To znamená, že absolutno samo je právě tímto racionálním vývojem. Tvrzení, že „veškerá skutečnost je duch“, znamená, že veškerá skutečnost se racionálně uspořádává a přitom vytváří protiklady, které v ní nacházíme. Dokonce ani příroda se neliší od ducha, neboť sama je uspořádána určením, které nám dává duch. Příroda jako to, co není duch, je takto určována duchem, z čehož vyplývá, že příroda není absolutně jiná, ale je chápána jako jiná, a proto není bytostně cizí.
Hegelovým cílem bylo ukázat, že se ke světu nevztahujeme, jako by byl jiný než my, ale že se v něm stále znovu nacházíme. S vědomím, že jak má mysl, tak svět jsou uspořádány podle stejných racionálních principů, se náš přístup ke světu stal bezpečným, což byla jistota, která byla ztracena poté, co Kant prohlásil „Ding an sich“ za definitivně nedostupný.
Určitá forma idealismu souvisejícího s absolutním idealismem byla stálým oblíbeným postojem dřívějších náboženských myslitelů a filozofů. Je přítomen v myšlení mnoha významných křesťanských teologů, jako byl například Meister Eckhart. Je také základem hinduismu advaita a několika forem buddhismu, včetně zenu, jógačáry a některých výkladů Čisté země, stejně jako několika škol islámského súfismu. Zařazení těchto směrů pod společný jmenovatel „absolutní idealismus“ by však nebylo správné, protože by se tím stíraly rozdíly, které jsou nezbytné pro pochopení těchto tradic jako takových.
Absolutní idealismus neboli hegelianismus do značné míry ovlivnil humanitní vědy. V němčině se nazývají „Geisteswissenschaften“ a v nizozemštině „Geesteswetenschappen“, což je přímý vliv hegelovského pojmu ducha (Geist). V sociologii je Hegelem inspirován například postoj významného sociologa Ralpha Dahrendorfa.
Americký historik Francis Fukuyama se nedávno nechal inspirovat údajnou Hegelovou tezí, totiž Koncem dějin, a napsal nesmírně populární knihu. To, že Hegel hlásal konec dějin, je však mýtus, který zpopularizoval francouzský vykladač Hegela Alexandr Kojeve.
V mnoha filosofických kruzích se uznává, že Hegelova filosofie přírody je zastaralá, ačkoli v době, kdy ji navrhoval, byla na špičkové úrovni. Celou třetinu Hegelovy knihovny tvořily příručky o přírodních vědách. V současnosti přispěvatelé jako Houlgate tvrdí, že Hegelova filosofie přírody si zaslouží bližší pozornost a že byla neoprávněně odsunuta do popelnice filosofie.
Neogelismus je myšlenková škola (nebo školy) spojená s dílem Georga Wilhelma Friedricha Hegela, německého idealistického filozofa, který působil kolem roku 1800.
Odkazuje především na učení idealistické filozofické školy, která byla významná ve Velké Británii a ve Spojených státech v letech 1870-1920. Někdy se tento název používá i pro další filosofie tohoto období, které se inspirovaly Hegelem – například filosofie Benedetta Croceho a Giovanniho Gentileho.
Ačkoli Hegel zemřel v roce 1831, jeho filozofie žila dál. V politice se ještě před jeho smrtí rozvíjel rozkol mezi pravicovými a levicovými hegeliány.
Hegelův vliv na filozofii náboženství se v anglicky mluvícím světě brzy stal velmi silným. K britské škole, nazývané britský idealismus a částečně inspirované Hegelem, patřili Thomas Hill Green, William Wallace, F. H. Bradley a Edward Caird. Byla zaměřena především na politickou filozofii.
V Americe se rozvíjela škola hegelovského myšlení, která směřovala k pragmatismu.
Němečtí neohegelisté dvacátého století
V Německu se na počátku dvacátého století objevil novohegelismus (Neuhegelianismus), který částečně navázal na novokantovce. Richard Kroner napsal jednu z jeho předních prací, dějiny německého idealismu z hegelovského hlediska.
Další významní neohegelisté
Zastánci analytické filozofie, která byla po většinu minulého století dominantní formou angloamerické filozofie, kritizovali Hegelovo dílo jako beznadějně nejasné. Existencialisté Hegela kritizují také za to, že nakonec upřednostnil esencialistický celek před partikularitou existence. Z epistemologického hlediska je jedním z hlavních problémů, které trápí Hegelův systém, to, jak se tato myšlenková určení vztahují ke skutečnosti jako takové. Trvalým problémem jeho metafyziky se zdá být otázka, jak se duch zvnějšňuje a jak mohou pojmy, které vytváří, vypovídat něco pravdivého o přírodě. Přitom budou muset, protože jinak by pojmy Hegelova systému neříkaly nic o něčem, co samo není pojmem, a systém by se zvrhl v pouhou spletitou hru s prázdnými pojmy.
Schopenhauer poznamenal, že Hegel vytvořil svůj absolutní idealismus poté, co Kant zdiskreditoval všechny důkazy Boží existence. Absolutno je neosobní náhražka pojmu Boha. Je to jediný subjekt, který vnímá vesmír jako jeden objekt. Jednotlivci se podílejí na částech tohoto vnímání. Protože vesmír existuje jako idea v mysli Absolutna, absolutní idealismus kopíruje Spinozův panenteismus, v němž je vše v Bohu nebo v přírodě.
Známá je vzpoura G. E. Moora proti absolutismu, která našla výraz v jeho obraně zdravého rozumu proti radikálně protiintuitivním závěrům absolutismu (např. čas je neskutečný, změna je neskutečná, oddělenost je neskutečná, nedokonalost je neskutečná atd.). G. E. Moore byl také průkopníkem používání logické analýzy proti absolutistům, kterou propagoval Bertrand Russell a jejím používáním proti filozofiím svých přímých předchůdců zahájil celou tradici analytické filozofie. Při líčení svého vlastního myšlenkového vývoje Russell uvádí: „Několik let po odvržení [absolutismu] jsem měl optimistickou vzpouru opačných názorů. Myslel jsem si, že cokoli Hegel popřel, musí být pravda“. (Russell in Barrett a Adkins 1962, s. 477) Rovněž:
G. E. Moore se postavil do čela vzpoury a já ho s pocitem emancipace následoval. [Absolutismus] tvrdil, že vše, v co věří zdravý rozum, je pouhé zdání. My jsme se vrátili k opačnému extrému a mysleli jsme si, že skutečné je vše, co zdravý rozum, neovlivněný filozofií nebo teologií, považuje za skutečné.
– Bertrand Russell; citováno v Klemke 2000, s. 28.
Zejména díla Williama Jamese a F. C. S. Schillera, zakladatelů pragmatismu, byla celoživotním útokem na absolutní idealismus. James se zabýval zejména monismem, který absolutní idealismus vyvolává, a důsledky, které to má pro problém zla, svobodné vůle a morálního jednání. Schiller spíše napadal absolutní idealismus za to, že je příliš odtržen od našeho praktického života a že si jeho zastánci neuvědomují, že myšlení je pouze nástrojem k jednání, nikoli k objevování abstraktního světa, který na nás nemá žádný vliv.
Absolutní idealismus výrazně změnil filosofickou krajinu. Paradoxně (i když z hegelovského hlediska možná vůbec ne paradoxně) se tento vliv projevil především v silné opozici, kterou vyvolal. Jak logický pozitivismus, tak vyrostly ze vzpoury proti hegelianismu, který v 19. století převládal v Anglii. Kontinentální fenomenologie, existencialismus a postmoderna se rovněž snaží „osvobodit od Hegelova myšlení“. Martin Heidegger, jedna z vůdčích osobností kontinentální filozofie 20. století, se snažil od Hegelova díla distancovat. Jedním z Heideggerových filozofických témat bylo „překonání metafyziky“.