Affricátní souhlásky

Affricátní souhlásky začínají jako zastávky (nejčastěji alveolární, jako [t] nebo [d]), ale uvolňují se jako frikativa jako [s] nebo [z] (nebo v několika jazycích do frikativního trylku) spíše než přímo do následující samohlásky.

Anglické zvuky hláskované „ch“ a „j“ (v IPA přepsané [tʒ] a [dʒ]), německé a italské z [ts] a italské z [dz] jsou typické affricates. Tyto zvuky jsou ve světových jazycích poměrně běžné, stejně jako ostatní affricates s podobnými zvuky, jako jsou ty v polštině a čínštině. Nicméně, jiné než [dʒ], vyslovené affricates jsou poměrně neobvyklé. Pro několik míst artikulace nejsou doloženy vůbec.

Mnohem méně časté jsou např. labiodentální affricates, jako je [p͡f] v němčině, nebo velar affricates, jako je [k͡x] v tswanštině (zapsané kg) nebo vysoko-alemanské švýcarské německé dialekty (v závislosti na dialektu také uvulární [q͡χ]). Celosvětově má affricates v těchto pozicích jen několik jazyků, i když odpovídající stop souhlásky jsou prakticky univerzální. Méně časté jsou také alveolární affricates, kde je frikativa laterální, jako je [tɬ] zvuk nalezený v Nahuatlu a Totonacu. Mnoho athabaských jazyků (jako Dene Suline a Navajo) má řadu koronálních affricates, které mohou být neaspirované, aspirační nebo ejektivní kromě toho, že jsou mezizubní/zubní, alveolární, postalveolární nebo laterální, tj. [t̪͡θ], [t̪͡θʰ], [t̪͡θ’], [ts], [tsʰ], [ts’], [tFluox], [tʰ], [tFluox’], [tɬ], [tɬ], [tɬʰ], a [tɬ’]. Affricates mohou být také kontrastovány palatalizací, jako v jazyce Erzya, kde jsou kontrastovány bezhlasé alveolární, postalveolární a palatální affricates. Affricáty mohou mít také fonetickou délku, tedy ovlivněnou chronem, jako v Kareliánštině.

Affricates jsou často reprezentovány dvěma zvuky, z nichž se skládají (e [pf], [f]). Jednotlivé znaky pro affricates však mohou být žádoucí, aby se zdůraznilo, že jsou unitární řečové segmenty, tj. jako fonémy). V tomto případě IPA, doporučuje spojit oba prvky rýže pomocí [f]. [p͡, [͡]. Ligatures jsou k dispozici v šesti společných affricates [ʦ, [ʣ], [ʨ], a [ʥ].

Doporučujeme:  Přímý a nepřímý realismus

V jiných fonetických transkripčních systémech, jako je amerikanistický systém, jsou affricates [ts], [dz], [t921], [dʒ], [tɬ], a [dɮ] reprezentovány jako nebo <¢>; , <ƶ>, nebo (starší) <ʒ>; nebo <č>; <ǰ>, <ǧ>, nebo (starší) <ǯ>; <ƛ>; a <λ> nebo resp. V rámci IPA jsou [t921] a [dʒ] někdy přepsány jako palatální zarážky a <ɟ>.

Affricates vs. stop-frikativní sekvence

Rozdíl je v tom, že v stop-frikativní posloupnosti má stop vlastní uvolnění před tím, než začne frikativa, ale v affricate je frikativní prvek uvolněním. Stop-frikativní posloupnosti mohou mít slabikovitou hranici mezi oběma segmenty.

Affricáty a stop-frikativní posloupnosti se také rozlišují foneticky. V angličtině se za posloupnosti stop fonému a frikativního fonému považují [ts] a [dz] (stejně jako u ořechů a nodů), i když jsou foneticky affricáty, protože v sobě mohou mít morfémovou hranici (např. ořechy jsou nut + s). Skutečné anglické affricate fonémy /tf/ a /dʒ/ nemohou mít morfémovou hranici, a aby bylo vidět, že se nejedná o posloupnosti fonémů, lze je psát ligaturami nebo vázacími pruhy, případně různými znaky /č/ a /ǰ/, čímž se vyhneme nejednoznačným /tf/ a /dʒ/.

V případě koronálů se symboly běžně používají pro zarážkovou část affricate bez ohledu na místo. Například, [t͡ʂ] je běžně k vidění pro [ʈ͡ʂ]. Pro čitelnost byly z položek tabulky odstraněny tyče.

Příkladné jazyky jsou ty, ze kterých byly tyto zvuky hlášeny, ale v několika případech mohou potřebovat potvrzení.

Obvyklejší z neznělých afrikátů jsou rovněž doloženy jako ejektivy: [tθ’, ts’, tɬ’, t̪’, tɕ’, tʂ’, cʎ̥ʼ, kx’, kʟ̝̊’]. Několik khoisanských jazyků jako !Xóõ má údajně vyslovené ejektivní afrikáty, ale ve skutečnosti se jedná o souhláskové shluky: [dts’, dtf’]. Affricáty jsou také běžně vdechovány: [m̪p̪fʰ, tθʰ, tsʰ, tɬʰ, tɕʰ, tʂʰ], a občas mumlají: [m̪b̪vʱ, d̠ʒʱ]. Objevují se také labializované, palatalizované, velarizované a hltanové afrikáty.