Autopoiesis doslova znamená „auto (sebe)-stvoření“ (z řeckého: auto – αυτό pro sebe- a poiesis – ποίησις pro stvoření nebo výrobu) a vyjadřuje základní komplementaritu mezi strukturou a funkcí. Tento termín původně zavedli chilští biologové Francisco Varela a Humberto Maturana v roce 1973:
Kanonickým příkladem autopoetického systému a jednou z entit, které Varelu a Maturanu motivovaly k definování autopoezie, je biologická buňka. Eukaryotická buňka je například tvořena různými biochemickými složkami, jako jsou nukleové kyseliny a bílkoviny, a je uspořádána do ohraničených struktur, jako je buněčné jádro, různé organely, buněčná membrána a cytoskelet. Tyto struktury, založené na vnějším toku molekul a energie, produkují složky, které zase pokračují v udržování organizované ohraničené struktury, která dává vzniknout těmto složkám. Autopoetický systém má být v kontrastu s alopoetickým systémem, jako je automobilová továrna, která využívá suroviny (složky) k vytvoření automobilu (organizované struktury), která je něčím jiným než sama sebou (továrnou).
Obecněji termín autopoiesis odkazuje na dynamiku nerovnovážného (nebo nerovnovážného termodynamického (NET) (Dyke, Charles, 1988, ch. 9)) systému; to znamená organizovaných stavů (někdy také nazývaných rozptylové struktury), které zůstávají stabilní po dlouhou dobu navzdory tomu, že jimi neustále proudí hmota a energie. Živým příkladem takové nerovnovážné struktury je Velká rudá skvrna na Jupiteru, což je v podstatě gigantický vír plynů v horních vrstvách Jupiterovy atmosféry. Tento vír přetrval mnohem delší dobu (řádově staletí), než je průměrná doba, kterou v něm strávila jedna molekula plynu.
Z tohoto velmi obecného hlediska je pojem autopoiesis často spojován s pojmem sebeorganizace.
Aplikaci konceptu na sociologii lze nalézt v Luhmannově systémové teorii, zatímco autopoïetický přístup Limoneho a Bastiase byl zpopularizován na Obchodní škole Katolické univerzity ve Valparaisu, počínaje diplomovou prací Aquilese Limoneho (publikovanou v roce 1977) a modelem CIBORGA (zpopularizován v roce 1998) za spolupráce Luise Bastiase,
Cardemártoriho a dalších.