Klinická deprese a bipolární porucha jsou v současnosti klasifikovány jako samostatná onemocnění. Někteří výzkumníci je stále častěji považují za součást překrývajícího se spektra, které zahrnuje také úzkost a psychózu.
Podle doktora Hagopa Akiskala je na jednom konci spektra bipolární schizoafektivní porucha a na druhém unipolární deprese (rekurentní nebo neopakující se) s úzkostnými poruchami přítomnými napříč spektrem. Do tohoto názoru je zahrnuta také premenstruační dysforická porucha, poporodní deprese a poporodní psychóza. Tento názor pomáhá vysvětlit, proč mnoho lidí, kteří mají tuto nemoc, nemá příbuzné prvního stupně s jednoznačnou „bipolární poruchou“, ale mají rodinné příslušníky s anamnézou těchto dalších poruch.
Ve studii z roku 2003 lékaři Hagop Akiskal a Lew Judd znovu zkoumali údaje z přelomové studie Epidemiologic Catchment Area z doby před dvěma desítkami let. Původní studie zjistila, že 0,8 procenta sledované populace zažilo alespoň jednou manickou epizodu (diagnostický práh pro bipolární I) a 0,5 hypomanickou epizodu (diagnostický práh pro bipolární II).
Tabulkou odpovědí z průzkumů zahrnujících podprahová diagnostická kritéria, jako je jeden nebo dva symptomy v krátkém časovém období, autoři dospěli k dalším 5,1 procentům populace, což v součtu představuje celkem 6,4 procenta celé populace, o které lze uvažovat jako o osobě s bipolární poruchou spektra. Tyto a podobné nedávné studie byly některými významnými výzkumníky bipolárních poruch interpretovány jako důkaz mnohem vyššího výskytu bipolárních poruch v celkové populaci, než se dříve myslelo.
Tyto opakované analýzy by však měly být interpretovány opatrně kvůli věcným i metodickým omezením studií. Studie prevalence bipolární poruchy jsou totiž prováděny laickými tazateli (tedy nikoli odbornými kliniky/psychiatry, jejichž zaměstnávání je nákladnější), kteří dodržují plně strukturované/fixní schéma pohovorů; odpovědi na jednotlivé položky z těchto pohovorů mohou mít omezenou platnost.
Dále při zjišťování poruch a stavů s relativně nízkou populační prevalencí nebo základní mírou, jako je bipolární porucha, vzniká dobře známý statistický problém: i za předpokladu, že diagnózy laických pohovorů jsou vysoce přesné, pokud jde o citlivost a specifičnost a jejich odpovídající plochu pod křivkou ROC (tj. AUC, nebo plocha pod křivkou operačních charakteristik přijímače), stav s relativně nízkou prevalencí nebo základní mírou nutně přináší vysokou falešnou pozitivní míru, která překračuje falešně negativní míru; za takových okolností omezená pozitivní prediktivní hodnota, PPV, přináší vysokou falešně pozitivní míru i za přítomnosti specifičnosti, která se velmi blíží 100 % (Baldessarini, Finklestein, Arana, 1983).
Pro zjednodušení lze říci, že velmi malá chyba aplikovaná na velmi velký počet jedinců (tj. těch, kteří nejsou *ovlivněni* stavem v obecné populaci během jejich života; např. více než 95%) produkuje relevantní, nezanedbatelný počet jedinců, kteří jsou nesprávně klasifikováni jako osoby s poruchou nebo jiným stavem, který je předmětem průzkumové studie: tyto subjekty jsou tzv. falešnými pozitivy; takové zdůvodnění se vztahuje na „falešně pozitivní“, ale ne na „falešně negativní“ problém, kdy máme chybu aplikovanou na relativně velmi malý počet jedinců na začátku (tj. těch, kteří jsou *ovlivněni* stavem v obecné populaci; např. méně než 5%).
Proto velmi vysoké procento jedinců, u kterých se při pohovoru zdá, že mají v anamnéze bipolární poruchu, jsou falešně pozitivní na takový zdravotní stav a zřejmě nikdy netrpěli plně klinickým syndromem (tedy bipolární poruchou typu I): populační prevalence bipolární poruchy typu I, která zahrnuje alespoň celoživotní manickou epizodu, se nadále odhaduje na 1% (Soldani, Sullivan, Pedersen, 2005).
Jiný, ale související problém při hodnocení významu psychiatrických onemocnění pro veřejné zdraví vyzdvihl Robert Spitzer z Kolumbijské univerzity: splnění diagnostických kritérií a výsledná diagnóza nemusí nutně znamenat nutnost léčby (Spitzer, 1998). V důsledku toho by subjekty, u nichž se vyskytnou bipolární příznaky, ale nikoli plně rozvinutý, zhoršující se bipolární syndrom, neměly být automaticky považovány za pacienty, kteří potřebují léčbu.
Nedávné studie ukázaly, že nejméně 50% dospělých nemocných hlásí projevy příznaků před dosažením 17 let. Navíc existuje stále větší shoda na tom, že bipolární porucha má původ v dětství. U malých dětí je dnes nemoc označována jako dětská bipolární porucha. Dnes se předpokládá, že toto onemocnění má asi 0,5% dětí mladších 18 let. U dětí je hlavní obavou, že bipolární porucha musí být správně diagnostikována a léčena, protože může vypadat jako unipolární deprese, ADHD nebo porucha chování. Pokud je dítě s bipolární poruchou chybně diagnostikováno a léčeno antidepresivy nebo stimulanty, dítě se může stát násilnickým, sebevražedným, vražedným nebo jinak silně destabilizovaným. Malé děti, dospívající a dospělí vyjadřují nemoc různě podle dětského a dospívajícího odborníka na bipolární poruchy Demitriho Papolose M.D. a nadace Child and Adolescent Bipolar Foundation. O tomto posledním bodu se však vedou spory
Bipolární porucha se projevuje i v pozdním věku. Zdá se, že někteří jedinci s „hyperthymickým“ temperamentem (nebo „hypomanickým“ stylem osobnosti), kteří mají depresi v pozdějším životě, mají formu bipolární poruchy. Mnohem více je třeba objasnit o bipolární poruše v pozdním věku.
Podle výzkumu Johna Alstona, MD, má přibližně 50% dětí v americkém systému sociální péče o děti, které mají poruchu reaktivních vazeb, také komorbipolární poruchu I.