Studium bytí, bytí je v ontologii cokoliv, co lze označit za bytí, ať už transcendentálně nebo imanentně.
Povaha bytí se liší podle filosofie, což dává různé interpretace v rámcích Aristotela, materialismu, idealismu, existencialismu, islámu a marxismu.
Bytí a podstata v Aristotelovi
Mezi prvními dotazy na to, co zahrnuje „bytí“, bylo to, co podnikl Aristoteles. Termín „substance“ pro Aristotela byl přesný metafyzický termín označující jednotlivou věc, o které mohou být učiněna specifická tvrzení. Termín používaný v řečtině pro to, co dnes nazýváme substance, byl ousia, což je současná participa pro sloveso „to be“. Ousia byla přeložena do angličtiny jako substance, ale také, občas, jako essence.
Vzhledem k tomu, že aristotelovský pohled na hmotu je negativní, je „hmota“ nebo „bytí“ reálná věc, která existuje. Vzhledem k tomu, že hmota věci našemu vnímání více zatemňuje, vyplývá z toho, že skutečná podstata objektu je nezávislá na hmotě, její „bytí“ je nezávislé na hmotném světě.
Pro Aristotela jsou pouze duchové a Bohové nezávislí na hmotě, a proto jsou tyto entity čistě „hmota“ nebo „bytí“. To je původ fráze „Jedno v podstatě s Otcem“ nebo moderně „Jedno v bytí s Otcem“ v katolickém Nicejském vyznání víry.
Být v kontinentální filosofii a existencialismu
Někteří filozofové popírají, že by pojem „bytí“ měl vůbec nějaký význam, protože existenci objektu definujeme pouze jeho vztahem k jiným objektům a činům, které provádí. Pojem „já jsem“ nemá sám o sobě žádný význam; musí k němu být připojen nějaký čin nebo vztah. To zase vedlo k myšlence, že „bytí“ a nicota spolu úzce souvisí, rozvíjené v existenciální filosofii.
Existencialističtí filozofové jako Sartre, stejně jako kontinentální filozofové jako Hegel a Heidegger také obsáhle psali o pojmu bytí. Hegel rozlišuje mezi bytím objektů (bytí samo o sobě) a bytím lidí (Geist). Hegel si však nemyslel, že existuje velká naděje na vymezení „smyslu“ bytí, protože být zbaven všech predikátů je prostě nic.
Heidegger ve své snaze znovu položit původní předsókratovské otázky Bytí, proč existuje něco, a ne nic, přemýšlel, jak smysluplně položit otázku smyslu Bytí, protože je jednak největší, protože zahrnuje vše, co je, a jednak nejmenší, protože o něm nelze říci nic konkrétního. Rozlišuje mezi různými způsoby bytostí, soukromý způsob je přítomen-po-ruce, zatímco bytosti v plnějším smyslu jsou popisovány jako připravené-po-ruce. Ten, kdo klade otázku Bytí, je popisován jako Da-sein („tam/tady-bytí“) nebo Bytí-ve-světě. Sartre, lidově chápaný jako chybné čtení Heideggera (četba podporovaná Heideggerovým esejem „Dopis o humanismu“, který reaguje na Sartrovu slavnou adresu, „Existencialismus je humanismus“), používá způsoby Bytí ve snaze ontologicky uzemnit své pojetí svobody tím, že rozlišuje mezi Bytím-v-sobě a Bytím-pro-sebe.
Být v islámské filozofii
Povaha bytí byla také diskutována a zkoumána v islámské filosofii, zejména Ibn Sinou, Suhrawardim a Mullou Sadrou.
Podle marxistického filozofa Georga Lukaca „teprve tehdy, když se jádro bytí ukázalo jako společenské bytí, může se samo bytí jevit jako produkt, zatím nevědomý, lidské činnosti, a tato činnost zase jako rozhodující prvek přeměny bytí.“ (§5 z „Co je ortodoxní marxismus?“ v Dějinách a třídním vědomí) Bytí v marxismu je tedy historickým produktem lidské činnosti nebo práce. Antonio Negri pokračuje ve stejné analýze v knize Divoká anomálie: Síla Spinozovy metafyziky a politiky.