Kurz obecné lingvistiky (Cours de linguistique générale) je vlivná kniha sestavená Charlesem Ballym a Albertem Sechehayem, která je založena na poznámkách převzatých z přednášek Ferdinanda de Saussura na Ženevské univerzitě v letech 1906 až 1911. Byla vydána posmrtně v roce 1916 a je obecně považována za výchozí bod strukturalismu, což je přístup k lingvistice, který se v Evropě a Americe dařil v první polovině 20. století. Ačkoli se Saussure konkrétně zajímal o historickou lingvistiku, Cours rozvíjí teorii semiologie, která je obecněji použitelná.
Semiologie: Langage, Langue a podmínečné propuštění
Saussure se zaměřuje na to, co nazývá langage, tedy „systém znaků, které vyjadřují myšlenky“, a naznačuje, že může být rozdělen na dvě složky: langue, odkazující na abstraktní systém jazyka, který je interagován danou řečovou komunitou, a parole, jednotlivé projevy řeči a „uvedení jazyka do praxe“. Saussure argumentoval proti populárnímu organickému pohledu na jazyk jako přirozený organismus, který, aniž by byl determinovatelný vůlí člověka, roste a vyvíjí se v souladu s pevnými zákony. Místo toho definoval jazyk jako sociální produkt, sociální stránka řeči je mimo kontrolu mluvčího. Podle Saussura není jazyk funkcí mluvčího, ale je pasivně asimilován. Mluvení, jak je definováno Saussurem, je předem promyšlený čin.
Zatímco řeč (parole) je heterogenní, tedy složená z nesouvisejících nebo odlišných částí nebo prvků, jazyk (langue) je homogenní, složený ze spojení významů a „zvukových obrazů“, v nichž jsou obě části psychologické. Proto, stejně jako je langue systematická, je to právě to, na co se Saussure zaměřuje, protože umožňuje vyšetřovací metodologii, která má kořeny, údajně, v čisté vědě. Počínaje řeckým slovem „semîon“, které znamená „znamení“, Saussure pojmenovává tuto vědeckou semiologii: „vědu, která studuje život znaků ve společnosti“.
Těžištěm zkoumání Saussure je jazyková jednotka nebo znak.
Znak (signe) je popsán jako „dvojitá entita“, tvořená signifikátorem, neboli zvukovým obrazem, (signifiant), a signifikovaným, neboli pojmem (signifié). Zvukový obraz je psychologický, nikoliv materiální pojem, patřící do systému. Obě složky jazykového znaku jsou neoddělitelné. Nejjednodušší způsob, jak to ocenit, je myslet na ně jako na kteroukoli stranu kusu papíru – jedna strana prostě nemůže existovat bez druhé.
Vztah mezi znaménkem a znaménkem však není tak jednoduchý. Saussure je neoblomný v tom, že jazyk nelze považovat za sbírku jmen pro sbírku předmětů (jako tam, kde prý Adam pojmenoval zvířata). Podle Saussura není jazyk nomenklaturou. Základním poznatkem Saussurova myšlení je totiž to, že denotace, odkaz na předměty v nějakém univerzu diskurzu, je zprostředkována systémově-vnitřními vztahy rozdílů.
Základní princip svévole označení (l’arbitraire du signe) ve výňatku je: neexistuje žádný přirozený důvod, proč by určité označení mělo být připojeno ke konkrétnímu pojmu.
Na obrázku 2 výše je významový „strom“ nemožné znázornit, protože významový je zcela pojmový. Neexistuje žádný definitivní (ideální, archetypický) „strom“. Dokonce i obrázek stromu, který Saussure používá k znázornění významového, je sám o sobě jen dalším významovým prvkem. Bez ohledu na to je Saussure argumentem, že je to pouze konzistence v systému znaků, která umožňuje sdělení pojmu, který každý znak značí.
Samotný objekt – skutečný strom, v reálném světě – je referentem. Pro Saussure arbitráž nezahrnuje spojitost mezi znaménkem a jeho referentem, ale spojitost mezi znaménkem a znaménkem v nitru znaménka.
Lewis Carroll v Žvahlavě využívá svévolné povahy znaku v jeho užívání nesmyslných slov. Báseň také velmi jasně demonstruje pojetí znaku jako dvoustranné psychologické entity, protože je nemožné číst nesmyslná slova, aniž by jim byl přiřazen možný význam. Přirozeně předpokládáme, že existuje znak, který doprovází znak.
Pojmy signifikátor a signifikát by mohly být srovnávány s freudovskými pojmy latentního a manifestního významu. Freud se také přikláněl k předpokladu, že signifikátory a signifikáty jsou neoddělitelně svázány. Lidé mají tendenci předpokládat, že všechny výrazy jazyka něco znamenají.
Na další podporu svévolné povahy označení Saussure dále tvrdí, že pokud by slova představovala již existující pojmy, měla by přesné významové ekvivalenty mezi jednotlivými jazyky, a tak tomu není. Různé jazyky rozdělují svět různě. Pro vysvětlení používá Saussure jako příklad slovo bœuf. Uvádí skutečnost, že zatímco v angličtině máme odlišná slova pro zvíře a masný výrobek: Býk a hovězí maso, ve francouzštině se bœuf používá pro označení obou pojmů. Vnímání rozdílu mezi oběma pojmy ve francouzském slovníku chybí. Podle Saussureho názoru se konkrétní slova rodí spíše z potřeb konkrétní společnosti než z potřeby označit již existující soubor pojmů.
Obraz je však ve skutečnosti složitější, a to díky integrálnímu pojmu „relativní motivace“. Relativní motivace odkazuje na kompozičnost jazykového systému po vzoru okamžité konstitutivní analýzy. To znamená, že na úrovni langue mají hierarchicky vnořená znaménka relativně určená znaménka. Zřejmý příklad je v anglickém číselném systému: To znamená, že ačkoliv dvacet a dvě mohou být libovolné reprezentace číselného pojmu, dvacet dva, dvacet tři atd. jsou omezeny těmito více abitrarními významy. Časový průběh sloves poskytuje další zřejmý příklad: Význam slova „kicked“ je relativně motivován významy „kick-“ a „-ed“. Ale nejjednodušeji to vystihuje vhled, že hodnota syntagmu – věty na úrovni systému – je funkcí hodnoty znamének, které se v ní vyskytují. Z tohoto důvodu Leonard Bloomfield nazval slovník množinou základních nepravidelností jazyka. (Všimněte si, jak velká část „smysluplnosti“ Žvahlava je dána právě těmito druhy kompozičních vztahů!)
Dalším problémem je onomatopoeia. Saussure uznal, že jeho oponenti by mohli tvrdit, že u onomatopoeia existuje přímá souvislost mezi slovem a významem, významem a významem. Saussure však tvrdí, že při bližším etymologickém zkoumání mohou být onomatopoetická slova ve skutečnosti náhodná, vyvíjející se z ne-onomatopoetického původu. Příkladem, který používá, jsou francouzská a anglická onomatopoetická slova pro psí štěkot, tedy Bow Wow a Ouaf Ouaf.
Nakonec Saussure zvažuje vsuvky a tuto překážku odmítá s velmi podobným argumentem, tj. spojení znak/znaménko je méně přirozené, než se na první pohled zdá. Vyzývá čtenáře, aby si povšimli kontrastu vsuvek bolesti ve francouzštině (aie) a angličtině (ouch).
Krátce nato však dodává: „Tvrzení, že všechno v jazyce je záporné, je však pravdivé jen tehdy, když se posuzuje znaménko a znaménko odděleně; když posuzujeme znaménko v jeho celistvosti, máme něco, co je ve své třídě kladné.“
Často se tvrdí, že Saussurův důraz na odlišnost je jaksi neslučitelný s komunikací, používáním jazyka nebo podmínečným slovem, což je očividně víc než jen střemhlavý pád do propasti odlišnosti. Saussure však uznává kladnou hodnotu znaku; i v tomto případě se objevuje šachová metafora. Pokud se během hry ztratí figurka – například je v sestavě krátký střelec – může ji nahradit jakýkoli předmět (slánka, náprstek, kukuřice na cukroví), ale dokud je náhražka zasazena do šachovnice, funguje jako střelec a právě tato funkce jí propůjčuje hodnotu.
Synchronické a diachronické osy
Jazyk, který se studuje synchronizovaně, se „studuje jako kompletní systém v daném okamžiku“ (osa AB). Jazyk studovaný diachronicky se „studuje v jeho historickém vývoji“ (osa CD). Saussure tvrdí, že bychom se měli zabývat osou AB (kromě osy CD, která byla v Saussurově době středem pozornosti), protože, jak říká, jazyk je „systém čistých hodnot, které nejsou určeny ničím jiným než momentálním uspořádáním jeho podmínek“.
Saussure pro ilustraci používá šachovou metaforu. V šachu člověk, který se připojí k hernímu publiku v polovině partie, nevyžaduje o nic více informací než současné rozložení figurek na šachovnici. Těm by neprospělo, kdyby věděli, jak se figurky tímto způsobem uspořádaly.
fa:دروسی در زبانشناسی عمومی