Obor psychiatrie, který se specializuje na práci s dětmi, dospívajícími a jejich rodinami.
Důležitým předchůdcem oboru dětské psychiatrie bylo společenské uznání dětství jako zvláštní fáze života s vlastními vývojovými etapami, počínaje novorozeneckým věkem a konče dospíváním. Již v roce 1899 byl termín „dětská psychiatrie“ (ve francouzštině) použit jako podtitul v Manheimerově monografii Les Troubles Mentaux de L’Enfance. Švýcar Moritz Tramer (1882-1963) však pravděpodobně jako první definoval v roce 1933 parametry dětské psychiatrie z hlediska diagnózy, léčby a prognózy v rámci lékařského oboru. V roce 1934 Tramer založil časopis Zeitschrift für Kinderpsychiatrie (Časopis pro dětskou psychiatrii), který se později stal Acta Paedopsychiatria. V angličtině byl termín „child psychiatry“ poprvé použit, když Leo Kanner vydal v roce 1935 v USA pod tímto názvem svou učebnici.
Medikamentózní léčba dětí začala také ve 30. letech 20. století, kdy Charles Bradley otevřel neuropsychiatrické oddělení a jako první začal používat amfetamin u dětí s poškozeným mozkem a hyperaktivitou.
Akademické obory dětské psychiatrie se začaly rozvíjet zejména v USA ve 30. letech 20. století. První „dětská psychiatrická klinika“ byla založena v roce 1930 v Baltimoru pod vedením Lea Kannera. V roce 1933 bylo v londýnské nemocnici The Maudsley Hospital otevřeno dětské oddělení pod vedením Mildred Creakové a výzkum v oblasti dětské psychiatrie se začal rozvíjet. Podobný celkový raný vývoj probíhal i v mnoha dalších zemích.
Éra od 80. let 20. století vzkvétala z velké části díky příspěvkům ze 70. let, kdy dětská psychiatrie prošla významným vývojem díky práci Michaela Ruttera. První komplexní populační průzkum dětí ve věku 9-11 let, který se uskutečnil v Londýně a na ostrově Wight a který vyšel v roce 1970, se zabýval otázkami, které jsou pro dětskou psychiatrii stále důležité; například mírou výskytu psychických poruch, úlohou intelektuálního vývoje a tělesného postižení a specifickým zájmem o možné sociální vlivy na přizpůsobení dětí. Tato práce byla vlivná zejména proto, že vyšetřovatelé při následném přehodnocení původní skupiny dětí prokázali specifickou kontinuitu psychopatologie v čase (což není překvapivé, protože prostředí, které živilo jejich emoční a vývojové obtíže, zůstalo do značné míry nezměněno). Souběžně s tím probíhala podobná práce na epidemiologii autismu, která měla v budoucích letech enormně zvýšit počet dětí označených jako autistické. Ačkoli se v 60. a 70. letech 20. století věnovala pozornost klasifikaci dětských psychických poruch a některé otázky byly tehdy vymezeny, například rozlišení mezi neurotickými poruchami a poruchami chování, nomenklatura nebyla paralelní s rostoucími klinickými poznatky. Tvrdilo se, že tato situace se změnila koncem 70. let 20. století s vytvořením klasifikačního systému DSM-III.
Tradiční deficitní a chorobné modely dětské psychiatrie vycházejí z medicínského modelu, který problémy s přizpůsobením pojímá jako chorobné stavy. To znamená, že explicitně charakterizuje problematické chování jako poruchu dítěte nebo mladého člověka. Tento přístup je stále častěji kritizován: údajně zanedbává roli vlivů prostředí, rodiny a kultury, opomíjí psychologický význam chování a symptomů, prosazuje pohled na „pacienta“ jako na závislého, kterého je třeba léčit nebo o něj pečovat, a tím podkopává pocit osobní odpovědnosti za chování a jednání, prosazuje také normativní pojetí založené na přizpůsobení se normám společnosti (nemocný se musí přizpůsobit společnosti) a je založen na vratkých základech spoléhání se na klasifikační systém, u něhož se ukázaly problémy s validitou a spolehlivostí. Je dobře známo, že platnost a spolehlivost diagnostiky je v případě dospělých sporná a tyto potíže jsou ještě palčivější v případě emočních a vývojových potíží dětí a dospívajících.
Ačkoli zastánci tvrdí, že proces certifikace komisí zajišťuje, že dětští psychiatři používají bio-psycho-sociální přístup k pochopení a léčbě VŠECH dětských a adolescentních psychiatrických diagnóz. Kromě toho jsou používaná diagnostická kritéria v souladu s DSM-IV-TR, který sjednocuje většinu názorů za účelem provádění výzkumu.