Dialektický monismus je ontologický postoj, který zastává názor, že realita je nakonec sjednocený celek, odlišující se od monismu tvrzením, že tento celek se nutně vyjadřuje dualistickými pojmy. Pro dialektický monista je základní jednota komplementárních polarit, které, ač jsou v oblasti zkušenosti a vnímání protikladné, jsou v transcendentním smyslu spoluhmotné. Zjednodušeně lze názor shrnout takto: „Vše ve dvou, dva v jednom, jeden ve všech.“
Aby dialektický monismus vytvořil své předpoklady, předpokládá univerzální dialektiku, která je považována za základní princip existence. Tento koncept je podobný konceptu tchaj-ťi neboli „nejvyššího ultimáta“ v taoismu. Zastánci proto tvrdí, že taoismus i některé formy buddhismu (především zenový nebo chanovský) jsou založeny na přístupu, který je v souladu s dialektickým monismem (nebo je s ním totožný).
Myšlenky vztahující se k pokroku nebo „teleologické evoluci“ jsou důležitými pojmy v některých moderních výkladech dialektického monismu, i když historicky tento prvek nebyl vždy přítomen. Je důležité poznamenat, že tato teleologická tendence je výrazně odlišná od tendence nalezené v jiných názorech, protože se jedná spíše o naturalistický vývoj než o výsledek designu nebo vědomí.
Přívrženci tvrdí, že povaha dialektické syntézy velí, že tok změn bude směřovat spíše k „spirálovitému vývoji“ než k věčnému neprogresivnímu (opakujícímu se) kroužení dějin. Pro tyto dialektické monisty to vysvětluje skutečnost fyzické sebeorganizace v přírodě, stejně jako pozorovanou tendenci lidských společností dosahovat v průběhu času postupného „pokroku“.
Dialektický monismus byl zmiňován v západní literatuře, i když zřídka. Sartre použil tento termín nejméně při jedné příležitosti (v eseji týkající se marxismu), i když není jasné, zda jeho interpretace byla totožná s tou, kterou dnes prosazují moderní přívrženci. Předchozí zmínky o dialektickém monismu v západních tradicích jsou většinou považovány za málo významné.
Srdeční sútra poskytuje pozoruhodný výraz dialektického monismu:
„Forma je prázdnota; prázdnota je také forma. Prázdnota není nic jiného než forma; forma není nic jiného než prázdnota.“
Někdy se však má za to, že buddhistické prvky dialektického monismu jsou přesněji charakterizovány jako neddualistické, protože popírají jakýkoli základní druh tvůrčího principu nebo „jedné věci“, jako je ta, kterou předpokládá dialektický monismus. Viz buddhistická filozofie prázdnoty.
Nagarjuna, hlavní vývojář doktríny prázdnoty v buddhismu, měl perspektivu odpovídající širokému dialektickému monismu:
„Celkem vzato, Kaccayano, je tento svět podporován polaritou, polaritou existence a neexistence. Ale když člověk vidí vznik světa takový, jaký ve skutečnosti je, se správným rozlišením, tak ho ‚neexistence‘ s odkazem na svět nenapadne. Když člověk vidí zastavení světa takový, jaký ve skutečnosti je, se správným rozlišením, tak ho ‚existence‘ s odkazem na svět nenapadne.“
Pro Nagarjunu byla jedinou základní látkou světa „nehmota“ neboli prázdnota.
Předsokratovské západní vlivy
Hérakleitos je významnou ranou výjimkou z východního monopolu na dialektický monismus:
„Podle kosmické vlády, jak den přináší noc, tak zimní léto, válečný mír, spousta hladomoru. Všechno se mění. Oheň proniká hroudou myrhy, až spojená těla odumírají a opět stoupají v kouři zvaném kadidlo.“ (fragment 36)
„Lidé nevědí, jak to, co je kresleno různými směry, ladí samo se sebou. Harmonická struktura světa závisí na opačném napětí, jako je napětí smyčce a lyry.“
Paralely v aztécké filozofii
Internetová encyklopedie filozofie ve svém článku o aztécké filozofii popisuje aztéckou (Nahua) metafyziku jako formu dialektického monismu:
I když je v podstatě procesivní a postrádá jakýkoli trvalý řád, neutuchající stávání kosmu je nicméně charakterizováno překlenující rovnováhou, rytmem a pravidelností: takovou, kterou poskytuje a tvoří teotl… Dialektický polární monismus tvrdí, že: (1) kosmos a jeho obsah jsou obsahově a formálně totožné s teotlem; a (2) teotl se prezentuje především jako neutuchající, cyklická oscilace polárních, ale přesto komplementárních protikladů.
„Tao produkovalo Jedna; Jedno produkovalo Dvě; Dvě produkovalo Tři; Tři produkovalo Všechny věci. Všechny věci za sebou zanechávají Obskuritu (z níž vzešly) a jdou vpřed, aby přijaly Jas (do níž vzešly), zatímco jsou harmonizovány Dechem prázdnoty.“
„Co se lidem nelíbí, je být sirotky, mít málo ctnosti, být jako kočáry bez lodí; a přece jsou to označení, která si králové a knížata užívají pro sebe. Tak se stává, že některé věci se zvětšují tím, že se zmenšují, a jiné se zmenšují tím, že se zvětšují.“
Několik dalších kapitol (včetně kapitoly 1) odkazuje na pojmy, které jsou v souladu s dialektickým monismem. Téma jin a jang sjednocené v tajdži se nachází v celé Dao de Jing.
Dialektický monismus odkazuje na světonázor nebo ontologii založenou v rámci neutrálního monismu, který se pokouší syntetizovat východní mystiku se západní dialektikou. Zjednodušeně řečeno, základní myšlenkou je nastínit úhel pohledu, který uznává, že vše je jedno, ale tuto jednotu lze prožívat pouze ve smyslu duality a tvůrčího protikladu. Stoupenci tvrdí, že pochopením tohoto úhlu pohledu a jeho důsledků se člověk dozví, že „konečná realita“ a „každodenní realita“ jsou jedno a totéž a že samotná existence není jen pragmatickou zkušeností, ale i hluboce duchovní. V tomto smyslu je její cíl podobný Zenu.