Zákon o diskriminaci osob se zdravotním postižením z roku 1992 (Disability Discrimination Act 1992, DDA) byl zákon přijatý australským parlamentem v roce 1992 na podporu práv osob se zdravotním postižením v určitých oblastech, jako je bydlení, vzdělávání a poskytování zboží a služeb. Sdílí společnou filozofii s ostatními akty o diskriminaci osob se zdravotním postižením po celém světě, které se objevily na konci 20. a na začátku 21. století, stejně jako dřívější legislativa v oblasti občanských práv, která měla zabránit rasové diskriminaci a diskriminaci na základě pohlaví.
V době uzákonění DDA (1992) již v různých státních zákonodárných sborech existovala celá řada antidiskriminačních zákonů pro osoby se zdravotním postižením, z nichž některé pocházely z počátku 80. let. Všechny státy a území s výjimkou Tasmánie a Severního teritoria měly zavedeny antidiskriminační zákony a tato dvě místa zvažovala přijetí zákonů. Pro uzákonění federálního zákona byly uvedeny tři důvody:
Stížnosti podané v rámci DDA se podávají HREOC (Human Rights and Equal Opportunity Commission), která se také zabývá stížnostmi týkajícími se zákona o rasové diskriminaci z roku 1975, zákona o diskriminaci na základě pohlaví z roku 1984, zákona o diskriminaci na základě věku z roku 2004 a zákona o Komisi pro lidská práva a rovné příležitosti z roku 1986.
Australská vláda zahájila šetření Komise pro produktivitu s cílem vyhodnotit účinnost tohoto zákona a svá zjištění zveřejnila v roce 2004. Komise zjistila, že i když stále existuje prostor pro zlepšení, zejména ve snižování diskriminace v zaměstnání, celkově je DDA přiměřeně účinná. Komise konkrétně zjistila, že u lidí se zdravotním postižením je menší pravděpodobnost, že dokončí školu, získají TAFE nebo vysokoškolskou kvalifikaci a budou zaměstnáni. Je u nich větší pravděpodobnost, že budou mít podprůměrný příjem, budou pobírat důchod, budou žít ve veřejném bydlení a ve vězení. Průměrný osobní příjem u lidí se zdravotním postižením je 44 procent příjmu ostatních Australanů.
„Odstranit, pokud je to možné, diskriminaci osob na základě zdravotního postižení v oblasti: práce, ubytování, vzdělávání, přístupu do prostor, klubů a sportu; a poskytování zboží, zařízení, služeb a půdy; a stávajících zákonů; a správy Commonwealth zákonů a programů; a zajistit, pokud je to proveditelné, že osoby se zdravotním postižením mají stejná práva na rovnost před zákonem jako zbytek společenství; a podporovat uznání a přijetí v rámci společenství zásady, že osoby se zdravotním postižením mají stejná základní práva jako zbytek společenství.“