Epoché (εποχη) (evropská transkripce epochè nebo epokhé) je řecký termín, který popisuje teoretický okamžik, kdy je veškerá víra v existenci reálného světa, a následně veškeré jednání v reálném světě, pozastavena. Vlastní vědomí je podrobeno imanentní kritice, takže když je taková víra obnovena, bude mít pevnější základy ve vědomí. Tento koncept byl vyvinut Aristotelem a hraje implicitní roli ve skeptickém myšlení, jako v radikálním epistemickém principu metodické pochybnosti Reného Descarta. Významný fenomenologický filozof Edmund Husserl se pojmu „fenomenologická epocha“ chytá ve svém vlivném díle Kartézské meditace, kde je svět „ztracen, aby byl znovu získán“ umístěním epochy a tím „bracketingem“ světa.
Epoché hrála zajímavou roli v Pyrrhonově filosofii. Na základě tvrzení, že nic nevíme, Pyrrho argumentoval, že preferovaným postojem, který je třeba zaujmout, je Epoché, tj. odklad rozsudku nebo odepření souhlasu. Není pravda, že výsledkem je přijetí myšlenky, že nemáme žádný důvod zvolit si jeden způsob jednání jiného; spíše jeden druh života nebo jeden druh jednání nelze s konečnou platností označit za „správný“ způsob nebo jednání, ale místo toho, aby Skeptik naznačoval život v nečinnosti, trvá na tom, že člověk by měl žít podle zvyků, zákonů a tradic. Dále je důležité poznamenat, že Skeptici dogmaticky netvrdí neschopnost něco vědět: samotné slovo SKEPSIS znamená „vždy hledat/zkoumat“ – bylo by vskutku kontra-intuitivní směle tvrdit, že nic nelze vědět, protože právě toto tvrzení by pak bylo povýšeno na status něčeho, co je známo.