Eudaimonismus je filozofie, která definuje správné jednání jako to, které vede k „blahu“. Pojem má původ v Aristotelově Nikomachově etice. Eudaimonismus v Aristotelovi znamená, že veškeré správné jednání vede k většímu blahu jednotlivého člověka. Rozšířením blaha od nejužších zájmů k těm největším mohou být vyvozena všechna společenská pravidla. Augustin z Hrocha přijal tento pojem jako beatitudo a Tomáš Akvinský jej vypracoval do křesťanského etického schématu. Pro Akvinského se blahobyt nachází v konečném důsledku v přímém vnímání Boha, čili v úplném požehnání.
Slovo eudaimonismus pochází z řeckého slova pro štěstí (eudaimonia) a odkazuje na jakékoli pojetí etiky, které staví lidské štěstí a kompletní život jedince do centra etického zájmu. Jedná se výhradně o odborný termín a nemá žádný populární ekvivalent. Aristoteles je modelový eudaimonista a ve skutečnosti zakladatel eudaimonismu. Naproti tomu si povšimněte, že existencialismus odmítá štěstí jako buržoazní fantazii a že i stoicismus se v Aristotelově smyslu k eudaimonismu obrací zády.
Dalším otcem zakladatelem ideálů eudaimonismu je Platón, jehož příklady ukazují, že i lidé považovaní společností za „zlé“ budou cítit vinu za to, že dělají něco, co jim snadno projde, protože je to špatná věc, a proto je nemohou učinit šťastnými. V těchto scénářích jsou výše uvedené ideály obrácené – lidé musí konat dobro, protože lidé nemohou být šťastní, když dělají zlo. Jedním z příkladů platónských teorií je jeho Prsten Gygů, který dělá nositele „neviditelným“ (zbavuje člověka veškeré viny ze spolčení nebo viny za činy) – možná o něm hovoří Pán prstenů, stejně jako mnoho dalších fiktivních interpretací. Většina lidí se diví, co by dělali, kdyby se stali neviditelnými, přesto Platón tvrdí, že nakonec ten, kdo ho nosí, udělá to, co je správné, protože dělat to, co je špatné, i bez strachu z trestu, prostě dělá toho člověka nešťastným. Ve svém argumentu Platón teoretizuje, že lidská duše má tři části:
Tvrdí, že člověk nemůže být šťastný, aniž by všechny tyto aspekty duše existovaly ve vzájemném souladu, a jediným prostředkem, jak dosáhnout takového souladu, je konání dobrých skutků. Podle Platóna bude spravedlivý člověk držet své touhy na uzdě pomocí rozumu a ducha, a proto bude šťastný, protože je vyrovnaný a také může jít ven a konat dobro ve světě, zatímco nespravedlivý člověk prostě slepě následuje své touhy a je rozpolcený, protože ostatní dvě části duše brojí proti jeho činům.