Existence

Neexistuje žádná všeobecně přijímaná teorie, co slovo „existence“ znamená. Doslova to znamená „vyčnívající“ nebo „objevující se“. Dominantní pohled na 20. století a současnou angloamerickou filosofii je, že existence je to, co je prosazováno výroky logiky prvního řádu ve tvaru „pro nějaké x, Fx“. To souhlasí s jednoduchým a obecným názorem, že při vyslovení „Existuje most přes Temži v Hammersmithu“ nebo „Most přes Temži v Hammersmithu“ člověk tvrdí existenci mostu přes Temži v Hammersmithu. Slovo „existence“ je v tomto pohledu jednoduchým způsobem popisu logické formy obyčejné „předmět-predikát“ věty.

Tento zjednodušující pohled je bohužel náchylný k řadě filozofických námitek a problém existence je problémem, který stále procvičuje myšlení současných filozofů. Tento článek je stručným přehledem těchto problémů, řešení, která někteří filozofové nabídli, a návrhy pro další čtení.

První problém spočívá v tom, že z výše uvedeného jednoduchého pohledu musí každá věta zdánlivě subjektivně predikátové formy „S je P“ potvrzovat existenci entity splňující „S“ a „P“. Jakákoliv podstatná věta, která je předmětem nebo predikátem pravdivé věty této formy, tedy musí být považována za něco, co označuje. To vede k otázce, co je označováno ve větách obsahujících abstraktní podstatné věty, jako „dobrota je ctnost“, „slepotu lze překonat“, „číslo 9 je součtem 6 a 3“ a tak dále. Jsou dobrota, slepota, ctnost atd. předměty v tom smyslu, že židle, stoly a domy jsou předměty?

Ještě horší je, že věta jako „existence není predikát“ má zjevně subjektivní predikátovou formu, takže „existence“ musí být považována za označení něčeho. Tudíž „znamená existenci“, nemůže být jen způsobem popisujícím logickou formu obyčejné objektově predikátové věty. Věta „most přes Temži v Hammersmithu“ nemůže být jen o mostě, Temži a Hammersmithu. Musí být také o „existenci“.

Nominalistický přístup k otázce je argumentovat, že určité podstatné věty mohou být „odstraněny“ přepsáním věty ve formě, která má stejný význam, ale která neobsahuje podstatné jméno fráze. Ockham tedy argumentoval, že „Sokrates má moudrost“, která zjevně tvrdí existenci odkazu na „moudrost“, může být přepsána jako „Sokrates je moudrý“, která obsahuje pouze odkazovací frázi „Sokrates“. Tato metoda se stala široce akceptována ve dvacátém století tzv. analytickou filozofickou školou.

Realisté však tento argument staví na hlavu a tvrdí, že jelikož větu „Sokrates je moudrý“ lze přepsat jako „Sokrates má moudrost“, dokazuje to existenci skrytého odkazu na „moudrý“.

Druhým problémem je, že jak jediná věta jako „Pegasus létá“, tak její negace zřejmě implikují existenci subjektu. Je-li „Pegasus létá“ pravdivé, pak něco (jmenovitě Pegasus) létá. Je-li tedy věta pravdivá, „Pegasus“ má referent. Je-li však věta nepravdivá, je její negace pravdivá. Negace „Pegasus létá“ je však „není to tak, že Pegasus létá“. Je-li toto pravdivé, pak něco (jmenovitě Pegasus) nelétá, a tak „Pegasus“ má stále referent. Ať už „Pegasus létá“ je pravdivé nebo ne, „Pegasus“ má referent, a tak „Pegasus“ má referent. Zdravý rozum však naznačuje, že „Pegasus“ nemá referent.

Moderní přístupy k problému

Podle teorie popisu Bertranda Russella má negační operátor v jednotné větě široký a úzký záběr: rozlišujeme mezi „některé S není P“ (kde negace má „úzký záběr“) a „není to tak, že „některé S je P“ (kde negace má „široký záběr“). Problém tohoto názoru je v tom, že v případě vlastních jmen takové rozlišení záběru zřejmě neexistuje. Věty „Sokrates není plešatý“ a „není to tak, že Sokrates je plešatý“ mají oba zřejmě stejný význam a oba zřejmě prosazují nebo předpokládají existenci někoho (Sokrata), kdo není plešatý, takže negace má úzký záběr. Teorie popisů obecně upadla do nemilosti, i když v poslední době se ji pokusili oživit Stephen Neale a Frank Jackson.
Podle Přímého referenčního názoru, jehož ranou verzi původně navrhl Peter Strawson a (někteří argumentovali) ještě dříve Gottlob Frege, nemá vlastní jméno striktně žádný význam, pokud neexistuje objekt, na který odkazuje. Tento názor je někdy odůvodněn argumentem, že sémantickou funkcí vlastního jména je nám sdělit, který objekt nese jméno, a tedy identifikovat nějaký objekt. Žádný objekt však nelze identifikovat, pokud žádný neexistuje. Správné jméno tedy musí mít nositele, má-li být smysluplné. Pro úpravu Strawsonova argumentu platí, že někdo, kdo ukazuje na zdánlivě prázdné místo a vyslovuje „to je pěkný červený“, nesdělí nic někomu, kdo nevidí nebo nechápe, na co ukazuje. Varianty Přímého referenčního pohledu navrhli Saul Kripke, Gareth Evans, Scott Soames a další.

Podle „dvousmyslového“ pohledu na existenci spadají existenciální výroky do dvou tříd.

Problém je pak vyhnut následovně. „Pegasus letí“ znamená existenci v širokém smyslu, neboť znamená, že něco letí. Neznamená to však existenci v úzkém smyslu, neboť existenci v tomto smyslu popíráme tvrzením, že Pegasus neexistuje. V podstatě se svět všech věcí z tohoto pohledu dělí na ty (jako Sokrates, Venuše planeta, New York), které mají existenci v úzkém smyslu, a na ty (jako Sherlock Holmes, Venuše bohyně, Minas Tirith), které ji nemají.

Mezi zastánce tohoto názoru (odvozeného od Alexiuse Meinonga) patří Terence Parsons a Edward Zalta.

Potíž s tímto názorem je (a) že selský rozum naznačuje, že neexistují takové věci jako fiktivní postavy, místa, (b) že neexistují pádné důkazy pro dva druhy existenciálních vět, jak jsou používány v běžném jazyce.

První komplexní zpracování tohoto tématu provedl Aristoteles v Metafyzice. Vypracoval komplikovanou teorii bytí, podle níž pouze jednotlivé věci, zvané látky, mají plně bytí, ale jiné věci, jako jsou vztahy, množství, čas a místo (zvané Kategorie), mají odvozený druh bytí, závislý na jednotlivých věcech (Podrobný rozbor viz článek o Ontologii). Středověký filozof Tomáš Akvinský, snad následovník perského filozofa Avicenny, tvrdil, že Bůh je čistá bytost a že v Bohu jsou podstata a existence stejné.

Přibližně ve stejné době tvrdil nominalistický filozof Vilém z Ockhamu, že v knize I jeho Summa Totius Logicae (pojednání o veškeré logice) nejsou Kategorie formou Bytí ve svém vlastním právu, ale odvozují se od existence jednotlivců.

Raně moderní zpracování tématu je odvozeno od Antoina Arnaulda a Pierra Nicole’s Logic, neboli ‚The Art of Thinking‘, známější jako Port-Royal Logic.

Arnauld si myslel, že návrh nebo úsudek, spočívá v tom, že dvě různé myšlenky a buď dát je dohromady, nebo odmítají:

Oba pojmy jsou spojeny slovesem „je“ (nebo „není“, je-li predikát subjektu popřen). Každý výrok má tedy tři složky: dva pojmy a „kopulu“, která je spojuje nebo odděluje. I když má výrok pouze dvě slova, tyto tři pojmy tam stále jsou. Například „Bůh miluje lidstvo“, ve skutečnosti znamená „Bůh je milovníkem lidstva“, „Bůh existuje“ znamená „Bůh je věc“.

Tato teorie úsudku dominovala logice po staletí. Má tu zřejmou potíž, již jsme si povšimli výše, že tvrzení ve tvaru „Některé A je B“ nemusí být nutně existenciální. Jestliže ani A, ani B nezahrnují myšlenku existence, pak „některé A je B“ jednoduše spojuje A s B. Naopak, jestliže A nebo B zahrnují myšlenku existence způsobem, jakým „trojúhelník“ obsahuje myšlenku „tří úhlů rovnajících se dvěma pravým úhlům“, pak „A existuje“ je automaticky pravdivé a máme ontologický důkaz existence A. (Arnauldův současník Descartes to ostatně proslule tvrdil, pokud jde o pojem „Bůh“ (diskurz 4, Meditace 5).

Teorie byla aktuální až do poloviny devatenáctého století. Hume tvrdil, že tvrzení, že existuje věc, když se přidá k naší představě o věci, k pojmu nic nepřidává. Například, pokud vytvoříme úplnou představu o Mojžíšovi a přidáme k ní tvrzení, že Mojžíš existoval, k pojmu Mojžíš nic nepřidáváme.
Kant také tvrdil, že existence není „skutečný“ predikát, ale nijak nevysvětlil, jak je to možné, vlastně jeho slavná diskuse na toto téma je pouze přeformulováním Arnauldovy doktríny, že v tvrzení „Bůh je všemohoucí“ znamená sloveso „je“ spojení nebo oddělení dvou pojmů jako „Bůh“ a „všemohoucnost“.

Frege vyvinul podobný názor (myšlenka později) ve svém velkém díle Základy aritmetiky, stejně jako Charles Peirce. Frege-Brentanův pohled je základem dominantního postavení v moderní anglo-americké filozofii, které existence tvrdí existenciální kvantifikátor. (Jak vyjadřuje Quineův slogan „Být je být hodnotou proměnné).

Ovlivněni názory Brentanova žáka Alexia Meinonga a Edmunda Husserla, germanofonní a frankofonní filozofie se v otázce existence vydaly jiným směrem. Další podrobnosti najdete v článku o existencialismu.

Najít tuto stránku na Wiktionary:
existence