Hinduistická filozofie je důležitou součástí kultury jižní Asie.
Hinduistická filosofie je rozdělena do šesti myšlenkových směrů, neboli daršan, uvedených níže.
Samkhya je nejstarší z ortodoxních filozofických systémů v hinduismu. Samkhya postuluje, že vše ve skutečnosti je buď duše nebo hmota. Existuje mnoho duší a mají vědomí, ale postrádají všechny vlastnosti. Hmota se skládá ze tří dispozic: stálost, činnost a tupost. Kvůli provázanému vztahu mezi duší a těmito dispozicemi způsobuje nerovnováha v dispozicích vývoj světa. Osvobození nastává s uvědoměním, že duše a dispozice jsou odlišné. Samkhya je dualistická filozofie, ale existují rozdíly mezi Samkhya a jinými formami dualismu. Na Západě je dualismus mezi myslí a tělem, zatímco v Samkhya je mezi já a hmotou. Koncept já je zhruba ekvivalentní západnímu pojetí mysli. Samkhya původně nebyla teistická, ale v souvislosti s jógou vyvinula teistickou variantu.
Jóga je poněkud odlišná od Samkhya. Jejím primárním textem je Bhagavadgíta, která zkoumá čtyři primární systémy: Karma jógu, Buddhi jógu, Dhyana jógu a Bhakti jógu. V samotné Bhagavadgítě je Jóga popsána jako mnoho milionů let stará a je v podstatě univerzální metodou spojení s Nejvyšším. Po mnoho století se cvičící jógy dohadovali o specifické povaze tohoto Nejvyššího (tj. osobního či neosobního) a podle různých tradic popisují Nejvyššího jako Brahmana, Paramatmu nebo Bhagavana.
Nejvýznamnější rozdíl oproti Samkhye je v tom, že Jóga zahrnuje koncept osobního boha, Ishvary, ale také podporuje Ishvaru jako ideál, nad kterým se medituje. Je to buď proto, že Ishvara je jediným aspektem duše, který se nezapletl s přírodou, nebo proto, že Ishvara je sám Nejvyšší bůh (záleží na úhlu pohledu). Jóga také využívá koncepty Brahman a Atman, které se nacházejí v Upanišadech, čímž se odpoutává od školy Samkhya přijetím konceptů védského monismu.
Jóga stanovuje složité recepty pro postupné získání fyzické a duševní kontroly nad osobním já. K tomu dochází, dokud si člověk neuvědomí své autentické já, neboli atman, odlišné od svých pocitů, myšlenek a činů. Realizace cíle jógy je známá jako mokša, nirvána a samádhi, z nichž všechny tvrdí, že atman je stejné kvality jako nekonečný Brahman. Patanjali napsal vlivný text o rádža józe nazvaný Jóga sútra a je často citován jako autorita v procesu jógy.
Škola Nyaya je založena na Nyaya Sutras. Napsal je Aksapada Gautama, pravděpodobně ve druhém století před naším letopočtem. Nejdůležitějším příspěvkem této školy je její metodologie. Tato metodologie je založena na systému logiky, který byl následně přijat většinou indických škol. To je srovnatelné se vztahem mezi západní vědou a filozofií, který byl odvozen z velké části z Aristotelovské logiky.
Škola Vaiššika byla založena Kanadou a postuluje atomový pluralismus. Všechny objekty ve fyzickém vesmíru jsou redukovatelné na určité typy atomů a Brahman je považován za základní sílu, která v těchto atomech způsobuje vědomí.
Hlavním cílem školy Purva Mimamsa bylo nastolit autoritu Véd. Proto nejcennějším přínosem této školy pro hinduismus bylo její formulování pravidel védské interpretace. Její stoupenci věří, že člověk musí mít nezpochybnitelnou víru ve Védy a pravidelně provádět yajñas neboli oběti ohně. Věří v sílu manter a yajñas, aby udržely veškerou činnost vesmíru. V souladu s touto vírou kladou velký důraz na dharmu, která spočívá v provádění védských rituálů.
Mimamsové přijali logické a filozofické učení ostatních škol, ale cítili, že dostatečně nezdůrazňují pozornost správnému jednání. Věřili, že ostatní myšlenkové školy, jejichž cílem bylo osvobození (mokša), neumožňovaly úplné osvobození od touhy a sobectví, protože samotné úsilí o osvobození pramenilo z prosté touhy být svobodný. Podle názoru Mimamsy může člověk dosáhnout spásy pouze jednáním v souladu s předpisy Véd.
Škola Mimamsa později změnila své názory a začala vyučovat učení Brahmana a svobody. Její přívrženci pak obhajovali osvobození nebo únik duše z jejích omezení prostřednictvím osvícené činnosti. Ačkoli se Mimamse nedostává příliš odborné pozornosti, její vliv lze pocítit v životě praktikujícího hinduisty, protože všechny hinduistické rituály, obřady a zákony jsou ovlivněny touto školou.
Vedantská nebo později mimamská škola se soustředí spíše na filozofické učení Upanišadů než na rituální příkazy Brahmanů.
Zatímco tradiční védské rituály se nadále praktikovaly jako meditativní a smířlivé rituály, začalo se objevovat poznání více zaměřené na poznání. Byly to mystické aspekty védského náboženství, které se více než na tradiční rituály zaměřovaly na meditaci, sebekázeň a duchovní propojení.
Tím abstraktnější Vedanta je esencí Véd, jak je zapouzdřena v Upanišadech. Védské myšlení čerpalo z védské kosmologie, hymnů a filozofie. Brihadaranyaka Upanišad se objevila už před 3500 lety. Zatímco asi třináct Upanišad je přijímáno jako hlavní, existuje jich přes sto. Nejvýznamnějším přínosem védského myšlení je myšlenka, že sebevědomí je kontinuální a nerozeznatelné od vědomí Brahmana.
Aforismy Vedantových súter jsou prezentovány v kryptickém, poetickém stylu, který umožňuje celou řadu interpretací. Vedanta se proto rozdělila do šesti podškol, z nichž každá interpretuje texty po svém a vytváří vlastní sérii podkomentářů. Čtyři z nich jsou uvedeny zde.
Advaita je pravděpodobně nejznámější ze všech vedetských škol. Advaita doslova znamená „ne dvě“. Jejím prvním velkým konsolidátorem byl Adi Shankaracharya (788-820), který pokračoval v myšlenkové linii některých Upanišadových učitelů a učitele svého učitele Gaudapády. Analýzou tří stavů prožívání – bdění, snění a hluboký spánek – vytvořil jedinečnou Brahmanovu realitu, v níž jsou duše a Brahman jedno a totéž. Ishvara je Brahmanovo zjevení lidským myslím pod vlivem iluzorní síly zvané Avidya.
Učitelé, kteří se rozvětvili od Advaitické linie myšlení, obvinili Adiho Šankaru, že vyučuje buddhismus a přitom předstírá, že je hinduista. Nicméně většina ho vidí jako člověka, který čerpá z konceptů, které jsou zakořeněny v textech předcházejících Buddhovi, jako jsou abstraktnější části Véd a starší Upanišady, z nichž některé jsou konzervativně datovány až do roku 1500 před naším letopočtem.
Následní Vedantini debatovali o tom, zda má Brahman nějaké atributy. Přesvědčení, že Brahman má atributy, vedlo k rozšíření zbožných postojů a rozšířenějšímu uctívání Višnua a Šivy. Advaita Vedanta je však striktně založena na myšlence, že Brahman nemá atributy. Školy Višištvaita a Dvaita naproti tomu zastávají názor, že Brahman má atributy.
Ramanujacharya (1040-1137) byl předním zastáncem konceptu Brahmana, který měl určitou formu, jméno a atributy. Viděl Višnua jako Brahmana. Učil, že realita má tři aspekty: Višnu, duši a hmotu. Višnu je jedinou nezávislou realitou, zatímco duše a hmota jsou závislé na Višnuovi svou existencí. Tudíž je Ramanujaho systém známý jako kvalifikovaný non-dualismus.
Dvaitadvaita byla navržena Nimbarkou, Vaišnavským filozofem z oblasti Andhra ze 13. století. Podle této filozofie existují tři kategorie existence: Brahman, duše a hmota. Duše a hmota se od Brahmana liší tím, že mají vlastnosti a schopnosti odlišné od Brahmana. Brahman existuje nezávisle, zatímco duše a hmota jsou závislé. Duše a hmota tak mají existenci, která je oddělená, ale závislá. Dále je Brahman kontrolor, duše požitkář a hmota, kterou si věc užívá. Také nejvyšším předmětem uctívání je Krišna a jeho choť Radha, navštěvují ji tisíce gopis neboli kravských děv, nebeské Vrindavany a oddanost spočívá v odevzdání se.
Šudhadvaita byl navržen Vallabhašarjou (1479 – 1531), který pocházel z oblasti Andhra, ale nakonec se usadil v Gudžarátu.
Chaitanya Mahaprabhu (1486-1534), vyznavač Krišny, navrhl syntézu mezi monistickou a dualistickou filosofií tím, že uvedl, že duše je odlišná i neodlišitelná od Boha, kterého označil za Krišnu, a že to, i když nemyslitelné, může být prožíváno procesem láskyplné oddanosti (bhakti). Po této filosofii „nepředstavitelné jednoty a odlišnosti“ následuje řada moderních gaudijských Vaišnavských hnutí, včetně ISKCONu, někdy nazývaného hnutí Hare Krišna. ISKCON se nedávno podílel na uvedení akademického studia filosofií souvisejících s Krišnou do západní akademické obce prostřednictvím teologického diskurzu o krišnologii.
Soubor šesti svazků Psychologie a náboženství Mezinárodní knihovny psychologie zkoumá rozhraní mezi psychologií a náboženstvím a zabývá se aspekty náboženské víry a mystiky, které souvisejí se studiem lidského vědomí. Hinduistická psychologie se zabývá významem systémů hinduistické víry a teorií vnímání pro Západ.ISBN 0203002660 ebook