Historia (Alegorie dějin). Napsal Nikolaos Gysis (1892).
Irving Couse (1902).
Velká část historie závisí na procesech, které jsou náchylné k psychologickým procesům zkreslení.
Ibn Chaldún varoval před sedmi chybami, kterých se podle něj historici pravidelně dopouštějí. V této kritice přistupoval k minulosti jako k podivné a potřebné interpretaci. Originalitou Ibn Chaldúna bylo tvrzení, že kulturní odlišnost jiného věku musí řídit hodnocení relevantního historického materiálu, rozlišovat principy, podle kterých by bylo možné se o hodnocení pokusit, a konečně cítit potřebu zkušenosti, vedle racionálních principů, aby bylo možné hodnotit kulturu minulosti. Ibn Chaldún často kritizoval „plané pověry a nekritické přijímání historických dat“. V důsledku toho zavedl vědeckou metodu ke studiu historie a často o ní mluvil jako o své „nové vědě“. Jeho historická metoda zahrnovala roli státu, komunikace, propagandy a systematické předpojatosti v dějinách, Ibn Chaldún však neměl žádné následovníky a nezaložil žádnou školu; jeho práce byla na západě neznámá až do 19. století a neměla tam žádný vliv.
Ibn Chaldún varoval před sedmi chybami, kterých se podle něj historici pravidelně dopouštějí. V této kritice přistupoval k minulosti jako k podivné a potřebné interpretaci. Originalitou Ibn Chaldúna bylo tvrzení, že kulturní odlišnost jiného věku musí řídit hodnocení relevantního historického materiálu, rozlišovat principy, podle kterých by bylo možné se o hodnocení pokusit, a konečně cítit potřebu zkušenosti, vedle racionálních principů, aby bylo možné hodnotit kulturu minulosti. Ibn Chaldún často kritizoval „plané pověry a nekritické přijímání historických dat“. V důsledku toho zavedl vědeckou metodu ke studiu historie a často o ní mluvil jako o své „nové vědě“. Jeho historická metoda zahrnovala roli státu, komunikace, propagandy a systematické předpojatosti v dějinách, Ibn Chaldún však neměl žádné následovníky a nezaložil žádnou školu; jeho práce byla na západě neznámá až do 19. století a neměla tam žádný vliv.
Vnější kritika: autenticita a provenience
Garraghan rozděluje kritiku do šesti dotazů
R. J. Shafer o vnější kritice: „Někdy se říká, že její funkce je negativní, pouze nás chrání před používáním falešných důkazů; zatímco vnitřní kritika má pozitivní funkci říkat nám, jak používat ověřené důkazy.“
Vnitřní kritika: historická spolehlivost
Louis Gottschalk konstatuje, že jen málo dokumentů je považováno za zcela spolehlivé, a stanovuje obecné pravidlo, „pro každý jednotlivý dokument by měl být proces stanovení věrohodnosti proveden odděleně bez ohledu na obecnou věrohodnost autora“. Důvěryhodnost autora v zásadě může stanovit pravděpodobnost pozadí pro zvážení každého prohlášení, ale každý vytěžený důkaz musí být zvážen individuálně.
R. J. Shafer nabízí tento kontrolní seznam pro vyhodnocení svědectví očitých svědků:
Louis Gottschalk přidává dodatečnou úvahu: „I když dotyčná skutečnost nemusí být dobře známá, určité druhy tvrzení jsou náhodné a pravděpodobné do té míry, že omyl nebo nepravda se zdají nepravděpodobné. Jestliže nám starobylý nápis na silnici říká, že jistý prokonzul postavil tu silnici, když byl Augustus princátky, lze pochybovat bez dalšího potvrzení, že ten prokonzul tu silnici opravdu postavil, ale bylo by těžší pochybovat o tom, že ta silnice byla postavena v době Augusutova knížectví. Jestliže inzerát informuje čtenáře, že ‚A a B kávu lze koupit v jakémkoli spolehlivém obchodě s potravinami za neobvyklou cenu padesáti centů za libru,‘ všechny závěry inzerátu lze pochybovat bez potvrzení kromě toho, že na trhu existuje značka kávy nazvaná ‚A a B káva‘.“
Gilbert Garraghan tvrdí, že ústní tradice může být přijata, pokud splňuje buď dvě „široké podmínky“, nebo šest „zvláštních podmínek“, takto:
Existují i jiné metody ověřování ústní tradice, například srovnání s doklady archeologických pozůstatků.
Novější důkazy o potenciální spolehlivosti či nespolehlivosti ústní tradice pocházejí z terénních prací v západní Africe a východní Evropě.
Syntéza: historické úvahy
Jakmile jsou jednotlivé informace posouzeny v kontextu, hypotézy mohou být vytvořeny a založeny historickou úvahou.
Argument k nejlepšímu vysvětlení
C. Behan McCullagh stanoví sedm podmínek pro úspěšný argument k nejlepšímu vysvětlení:
McCullagh shrnuje: „Pokud je rozsah a síla vysvětlení velmi velká, takže vysvětluje velké množství a různorodost faktů, mnohem více než jakékoli konkurenční vysvětlení, pak je pravděpodobné, že je pravdivé.“
McCullagh uvádí tuto formu argumentace takto:
McCullagh dává tento příklad:
Jedná se o sylogismus v pravděpodobnostní formě, využívající zobecnění tvořené indukcí z mnoha příkladů (jako první předpoklad).
Struktura argumentu je následující:
McCullagh říká, že argument z analogie, pokud je správný, je buď „skrytý statistický sylogismus“, nebo lépe vyjádřený jako argument k nejlepšímu vysvětlení. Je to statistický sylogismus, pokud je „stanoven dostatečným počtem a rozmanitostí příkladů zobecnění“; jinak může být argument neplatný, protože vlastnosti 1 až n nesouvisí s vlastností n + 1, pokud vlastnost n + 1 není nejlepším vysvětlením vlastností 1 až ln. Analogie je proto nekontroverzní pouze tehdy, když se používá k naznačení hypotéz, ne jako přesvědčivý argument.