Hnutí za práva dětí je historické a moderní hnutí, které usiluje o uznání, rozšíření a/nebo regresi práv dětí na celém světě.
Kniha Thomase Spence The Rights of Infants (1796) je raným anglicky psaným dílem, které hlásá přirozená práva dětí.
V USA se hnutí za práva dětí zrodilo v 19. století díky vlaku pro sirotky. Ve velkých městech muselo dítě po smrti rodičů často chodit do práce, aby se uživilo samo. Chlapci se většinou stávali dělníky v továrnách nebo uhelných dolech a dívky se stávaly prostitutkami nebo dívkami v salonech, případně chodily pracovat do sweat shopu. Za všechna tato zaměstnání byla vyplácena pouze hladová mzda.
V roce 1852 byla v Massachusetts zavedena povinnost školní docházky pro děti. V roce 1853 založil Charles Brace Společnost pro pomoc dětem, která se usilovně snažila přijímat děti z ulice. Následujícího roku byly děti posazeny do vlaku směřujícího na Západ, kde byly adoptovány a často dostávaly práci. Koncem 19. století přestal vlak pro sirotky jezdit úplně, ale jeho zásady žily dál.
V 90. letech 19. století vznikl Národní výbor pro dětskou práci, organizace usilující o zrušení veškeré dětské práce. Podařilo se jí schválit jeden zákon, který byl o dva roky později zrušen Nejvyšším soudem pro porušení práva dítěte na uzavření pracovní smlouvy. V roce 1924 se Kongres pokusil přijmout dodatek k ústavě, který by schválil národní zákon o dětské práci. Toto opatření bylo zablokováno a návrh zákona byl nakonec stažen. K ukončení dětské práce na celostátní úrovni bylo zapotřebí velké hospodářské krize; dospělí začali tak zoufale hledat práci, že byli ochotni pracovat za stejnou mzdu jako děti. V roce 1938 podepsal prezident Franklin D. Roosevelt zákon o spravedlivých pracovních standardech, který mimo jiné omezil mnoho forem dětské práce.
Po účinném vymýcení dětské práce se hnutí zaměřilo na jiné věci, ale po vypuknutí druhé světové války se opět zastavilo a děti a ženy začaly znovu pracovat. Vzhledem k tomu, že miliony dospělých byly ve válce, bylo zapotřebí, aby děti pomáhaly udržovat chod země. V Evropě děti sloužily jako kurýři, sběrači zpravodajských informací a další pracovníci podzemního odboje v opozici proti Hitlerovu režimu.
Je třeba poznamenat, že dětská práce byla zlikvidována i v Evropě, nejen v Americe, a že takový zákon v Americe neměl vliv na ty evropské. Tento zákon navazoval na podobný zákon, který byl v některých zemích Evropy přijat již dříve.
Na počátku dvacátého století se začalo prosazovat pojetí práv dětí jako odlišných od práv dospělých a vyžadujících výslovné uznání. Polský pedagog Janusz Korczak psal o právech dětí ve své knize Jak milovat dítě (Varšava, 1919); pozdější kniha nesla název Právo dítěte na úctu (Varšava, 1929). Po ruské revoluci v roce 1917 vydala moskevská pobočka organizace Proletkult Deklaraci práv dítěte. Prvním účinným pokusem o prosazení práv dětí však byla Deklarace práv dítěte, kterou v roce 1923 vypracoval Eglantyne Jebb a kterou v roce 1924 přijala Společnost národů. Ta byla přijata Organizací spojených národů při jejím vzniku, aktualizována v roce 1959 a v roce 1989 nahrazena rozsáhlejší Úmluvou OSN o právech dítěte.
Se vznikem Organizace spojených národů a do dnešních dnů se hnutí za práva dětí stalo celosvětovým. Zatímco situace dětí ve Spojených státech se značně stabilizovala, děti po celém světě se stále častěji zapojují do nelegální nucené dětské práce, mrzačení pohlavních orgánů, vojenské služby a obchodování se sexem. Na pomoc dětem se spojilo několik mezinárodních organizací. Patří mezi ně Save the Children, Free the Children a Children’s Defense Fund.
Několik zemí zřídilo institut ombudsmana pro práva dětí, zejména Švédsko, Finsko a Ukrajina, která je první zemí na světě, která na tento post dosadila děti. Na Ukrajině se koncem roku 2005 stali prvními ombudsmany pro práva dětí Ivan Čerevko a Julia Kruk.