Podle hypotézy diferenciální citlivosti podle Belského se jedinci liší v tom, do jaké míry jsou ovlivněni environmentálními, psychologickými a sociálními faktory, kterým jsou vystaveni. Někteří jedinci jsou k takovým vlivům náchylnější než jiní – nejen k negativním, ale i k pozitivním.
Diferenciální citlivost versus diatéza-stres
Myšlenka, že jedinci se liší ve své citlivosti na kvality prostředí, je obecně formulována v diatéze-stresu nebo ve smyslu dvojího rizika. To znamená, že někteří jedinci jsou vzhledem ke svým biologickým, temperamentním a/nebo behaviorálním charakteristikám (tj. „diatéza“ nebo „riziko 1“) zranitelnější vůči nepříznivým účinkům negativních zkušeností (tj. „stres“ nebo „riziko 2“), zatímco jiní jsou vůči nim relativně odolní (viz
Obrázek 1, adaptace Bakermans-Kranenburg a van IJzendoornova (2007) Obrázek 1).
Obrázek 1. Grafické znázornění modelu diatéza-stres/dvojí riziko. Osa X označuje kvalitu prostředí/zkušeností od negativních po pozitivní. Osa Y označuje vývojový výsledek od negativních po pozitivní. Na čarách jsou znázorněny dvě kategorické skupiny, které se liší svou citlivostí na negativní prostředí: „zranitelná“ skupina vykazuje negativní výsledek, pokud je vystavena negativnímu prostředí, zatímco „odolná“ skupina jím není ovlivněna. V pozitivním prostředí se mezi oběma skupinami neobjevují žádné rozdíly.
Zásadně odlišný, i když ne konkurenční pohled na tentýž jev je ústředním tématem Belskyho hypotézy diferenciální citlivosti a Boyceho a Ellisovy (2005) příbuzné představy biologické citlivosti na kontext: Jednotlivci se neliší pouze v míře, do jaké jsou zranitelní vůči negativním účinkům nepříznivých zkušeností, ale obecněji ve své vývojové plasticitě. Více „plastových“ nebo tvárných jedinců je náchylnější než ostatní k vlivům prostředí v dobrém i ve zlém, tedy jak k nepříznivým vývojovým následkům spojeným s negativním prostředím, tak k pozitivním vývojovým důsledkům prostředí podpůrného. Méně náchylní jedinci jsou naopak méně ovlivněni podmínkami chovu, ať už předpokládanou podporou nebo podrýváním pohody (viz obrázek 2, adaptace Bakermans-Kranenburg a van IJzendoorna (2007) obrázek 1).
Obrázek 2. Grafické znázornění modelu diferenciální citlivosti. Osa X udává kvalitu prostředí/zkušeností od negativních po pozitivní. Osa Y udává vývojový výsledek od negativních po pozitivní. Na čarách jsou znázorněny dvě kategorické skupiny, které se liší svou citlivostí vůči životnímu prostředí: skupina „plastů“ je ve srovnání se skupinou „fixních“ nepoměrně více ovlivněna negativním i pozitivním prostředím.
Teoretické pozadí hypotézy diferenciální citlivosti
Vzhledem k tomu, že budoucnost je a vždy byla ze své podstaty nejistá, nemohli prarodiče, stejně jako dnešní rodiče, vědět (vědomě nebo nevědomě), jaké metody výchovy dětí budou nejúspěšnější při podpoře reprodukční zdatnosti potomků – a tedy jejich vlastní inkluzivní zdatnosti. V důsledku toho a jako strategie optimalizace zdatnosti zahrnující zajišťování sázek by přirozený výběr formoval rodiče tak, aby rodili děti lišící se plasticitou. Kdyby se takto efekt rodičovství ukázal kontraproduktivní při záchvatech, těm dětem, které rodičovstvím postiženy nebyly, by nevznikly náklady na vývoj způsoby, které se nakonec ukázaly jako „pomýlené“. Důležité je, že ve světle úvah o inkluzivní zdatnosti by tato méně tvárná „odolnost“ dětí vůči rodičovskému vlivu neprospěla jen přímo jim samotným, ale dokonce i jejich tvárnějším sourozencům – nepřímo, vzhledem k tomu, že sourozenci, stejně jako rodiče a děti, mají 50% společných genů. Stejně tak, kdyby rodičovství ovlivnilo děti způsoby, které posilují kondici, pak by nejen více plastickým potomkům přímo prospělo, kdyby se řídili rodičovskými pokyny, ale také jejich rodičům a dokonce i jejich méně tvárným sourozencům, kteří neměli prospěch z rodičovství, kterého se jim dostalo, opět z důvodů inkluzivní kondice.
Tato linie evoluční argumentace vede k predikci, že děti by se měly lišit ve své náchylnosti k rodičovské výchově a možná obecněji k vlivům prostředí. Jak se ukazuje, dlouhá linie vývojového bádání, poučená „transakční“ perspektivou, byla víceméně založena na tomto nevysloveném předpokladu.
Kritéria pro testování diferenciální citlivosti
Belsky, Bakermans-Kranenburg, & van IJzendoorn, (2007) vymezil řadu empirických požadavků – nebo kroků – pro přesvědčivé prokázání diferenciální citlivosti na vlivy prostředí a odlišení diferenciální citlivosti od jiných vlivů interakce včetně diatézy-stresu/dvojího rizika.
Markery citlivosti a empirické důkazy
Charakteristiky jedinců, u nichž byly prokázány mírné účinky na životní prostředí způsobem, který je v souladu s hypotézou diferenciální citlivosti, lze rozdělit do tří kategorií:
Seznam aktuálně navrhovaných faktorů citlivosti – které se všechny opakovaně objevily v empirických studiích – je uveden v tabulce 1.
Tabulka 1.Seznam navrhovaných faktorů citlivosti a empirických důkazů.
[[Kategorie:Environmentální psychologie]