Dvojí vazba je dilema v komunikaci, kdy jedinec (nebo skupina) obdrží dvě nebo více protichůdných sdělení, přičemž jedno sdělení neguje druhé; situace, kdy úspěšná odpověď na jedno sdělení znamená neúspěch u druhého a naopak, takže osoba bude automaticky postavena do špatné pozice bez ohledu na reakci. A osoba se k tomuto konfliktu nemůže vyjádřit, nemůže ho vyřešit ani se ze situace vymanit. Dvojí vazba obvykle zahrnuje různé úrovně abstrakce v řádech sdělení a tato sdělení mohou být v kontextu situace vyslovena nebo implicitně vyjádřena, případně sdělena tónem hlasu nebo řečí těla. Další komplikace vznikají, pokud jsou časté dvojí vazby součástí trvalého vztahu, k němuž je osoba nebo skupina zavázána.
Teorii dvojí vazby lze lépe pochopit v kontextu komplexních systémů a kybernetiky, protože lidská komunikace i mysl fungují podobně jako ekosystémy. Bale, L. S. 1995, Gregory Bateson, Cybernetics and the Social/Behavioral Sciences Teorie komplexních systémů nám pomáhá pochopit vzájemnou závislost částí sdělení a poskytuje „uspořádání toho, co newtonovcům připadá jako chaos“.
Termín Double Bind poprvé použil antropolog Gregory Bateson se svými kolegy v diskusi o složitosti komunikace v souvislosti se schizofrenií. Bateson však objasnil, že taková složitost existuje i za normálních okolností, zejména ve „hře, humoru, poezii, rituálu a fikci“ (viz Logické typy). Jejich zjištění naznačovala, že komunikační zmatky, které jsou často diagnostikovány jako schizofrenie, nejsou/nemusí být nutně důsledkem organické mozkové dysfunkce. Místo toho zjistili, že destruktivní dvojí vazby jsou častým vzorcem komunikace v rodinách pacientů, a navrhli, že vyrůstání uprostřed věčných dvojích vazeb může vést k naučeným vzorcům zmatku v myšlení a komunikaci. (Mezi Batesonovy kolegy patřili Don D. Jackson, Jay Haley a John H. Weakland),
Složitost v komunikaci
Lidská komunikace je komplexní, z 90 % se jedná o neverbální komunikaci (viz Albert Mehrabian) a její podstatnou součástí je kontext. Komunikace se skládá z vyřčených slov a jejich vztahu k tomu, co bylo vyřčeno v minulosti, z toho, co nebylo vyřčeno, ale je naznačeno, a z toho, jak jsou modifikovány neverbálními signály, prostředím, v němž je vyřčeno, atd. Například když někdo řekne: „Miluji tě“, bere se v úvahu, kdo to říká, jeho tón hlasu a řeč těla a kontext, v němž je to řečeno. (Je to vyznání vášně, nebo klidné potvrzení, je to na veřejnosti, nebo v soukromí, je to neupřímné a manipulativní, zní to, jako by říkal „Prosím, podej mi sůl“, nebo to říká žertem, i když je na vás naštvaný?)
Konflikty v komunikaci jsou běžné a často se ptáme: „Jak to myslíte?“ nebo žádáme o vysvětlení jiným způsobem. Tomu se říká metakomunikace – komunikace o komunikaci. Někdy však požádat o vysvětlení není možné. Komunikační potíže jsou v běžném životě běžné a nejčastěji se objevují tehdy, když metakomunikace a systémy zpětné vazby chybí nebo jsou nedostatečné nebo na ně není čas.
Dvojí vazba může být velmi stresující a může se stát destruktivní, když je člověk uvězněn v dilematu a je trestán za to, že našel cestu ven – ale nalezení správné cesty z pasti může vést k emocionálnímu růstu.
Klasickým příkladem negativní dvojí vazby je situace, kdy matka říká svému dítěti, že ho má ráda, a zároveň od něj znechuceně odvrací hlavu. Dítě neví, jak na rozpor mezi slovy a řečí těla reagovat, a protože je na matce závislé, pokud jde o jeho základní potřeby, je v rozpacích. Zvláště malé děti mají potíže s verbální artikulací rozporů a nemohou je ani ignorovat, ani ze vztahu odejít.
Dalším příkladem je příkaz „buď spontánní“. Samotný příkaz je v rozporu se spontánností, ale dvojí vazbou se stává až tehdy, když člověk nemůže příkaz ignorovat nebo se k rozporu vyjádřit.
Často se stává, že rozpor v komunikaci není zřejmý pro okolostojící, kteří nejsou obeznámeni s předchozí komunikací. Přijatelné je vyjádřeno verbálně, zatímco nepřijatelné je sdělováno neverbálně.
Bateson však popsal i pozitivní dvojí vazby, a to jak ve vztahu k zenovému buddhismu a jeho cestám duchovního růstu, tak i ve vztahu k terapeutickým dvojím vazbám, které používají psychiatři, aby konfrontovali své pacienty s rozpory v jejich životě takovým způsobem, který jim pomůže se uzdravit.
Jeden z Batesonových konzultantů, Milton H. Erickson (5 svazků vydaných Rossim), demonstroval ve svém životě mimořádné a pozitivní možnosti dvojí vazby a postavil tuto techniku do jasného světla.
Dvojí vazba je často mylně chápána jako prostá rozporuplná situace, kdy je oběť v pasti dvou protichůdných požadavků. Je sice pravda, že jádrem dvojí vazby jsou dva protichůdné požadavky, rozdíl však spočívá v tom, jak jsou oběti kladeny, jak oběť situaci chápe a kdo (nebo co) jí tyto požadavky klade. Na rozdíl od obvyklé bezvýchodné situace si oběť většinou neuvědomuje přesnou povahu paradoxní situace, v níž se nachází. Rozpor může být zcela neviditelný v bezprostředním kontextu, v němž se odehrává (a tedy neviditelný pro vnější pozorovatele). Stane se zřejmým až po zvážení širších souvislostí. Obvykle je požadavek na oběť kladen někým, koho si váží (rodičem, učitelem nebo lékařem), ale samotný požadavek je ze své podstaty nemožné splnit, protože to zakazuje nějaký širší kontext. Bateson a jeho kolegové definovali dvojí vazbu následovně: (parafrázováno):
Podstatou dvojí vazby jsou tedy dva protichůdné požadavky, každý na jiné logické úrovni, z nichž ani jeden nelze ignorovat nebo mu uniknout, a oběť je tak rozpolcena na obě strany, takže ať se snaží splnit jakýkoli požadavek, druhý požadavek splnit nelze. „Musím to udělat, ale nemohu to udělat“ je typickým popisem zážitku dvojí vazby.
Aby byla dvojí vazba účinná, oběť nevidí, že požadavek, který na ni klade primární příkaz, je v přímém rozporu s příkazem sekundárním. V tomto smyslu se dvojí vazba diferencuje – od prostého rozporu až po nevyjádřitelnější vnitřní konflikt, kdy oběť energicky chce vyhovět požadavkům primárního příkazu, ale pokaždé selže, protože nevidí, že situace je zcela neslučitelná s požadavky sekundárního příkazu. Oběti tak mohou v takové situaci vyjadřovat pocity extrémní úzkosti, protože se snaží naplnit požadavky primárního příkazu, ale ve svém jednání narážejí na zjevné rozpory.
Dvojí vazba byla původně prezentována jako situace, která by mohla vést ke schizofrenii, pokud by byla vnucena malým dětem nebo jednoduše osobám s labilní a slabou osobností. Vytvoření situace, kdy by oběť nemohla své dilema nijak komentovat nebo se k němu „metakomunikačně vyjádřit“, by teoreticky vystupňovalo její stav duševní úzkosti. Dnes je důležitější jako příklad Batesonova přístupu ke složitosti komunikace.
Jedním z řešení dvojí vazby je zasadit problém do ještě širšího kontextu, což je stav, který Bateson označil jako učení III, což je vyšší stupeň než učení II, které vyžaduje pouze naučené reakce na situace odměny a následku. V učení III je dvojí vazba kontextualizována a chápána jako nemožný, bezvýchodný scénář. Bateson tvrdil, že v případě schizofreniků je dvojí vazba prezentována neustále a obvykle v rodinném kontextu. V době, kdy je dítě dostatečně staré na to, aby identifikovalo situaci double bind, je již internalizována a dítě jí není schopno čelit. Řešením je tedy vytvořit únik z konfliktních logických požadavků dvojí vazby ve světě bludného systému.
Podle filozofa a teologa Alana Wattse se dvojí vazba v zenovém buddhismu již dlouho používá jako terapeutický nástroj. Zenový mistr záměrně vnucuje svým žákům dvojí vazbu (prostřednictvím různých „dovedných prostředků“, tzv. upaja) v naději, že dosáhnou osvícení (satori). Jednou z nejvýznamnějších technik používaných zenovými mistry (zejména mistry školy Rinzai) je tzv. kóan, při němž mistr zadá svým studentům otázku a nařídí jim, aby vložili veškerou svou duševní energii do hledání odpovědi na ni. Jako příklad koanu lze uvést výzvu, aby student mistrovi představil své pravé já: „Ukaž mi, kdo skutečně jsi.“ V tomto případě se jedná o koan. Podle Wattse si student nakonec uvědomí, že není nic, co by mohl udělat, a také nic, co by nemohl udělat, aby představil své pravé já, a tak se skutečně naučí buddhistický koncept anatman (ne-já) prostřednictvím reductio ad absurdum.
Teorie dvojí vazby Gregoryho Batesona je velmi složitá a byla ověřena jen částečně; v současných psychologických a experimentálních důkazech, které jsou potřebné k prokázání příčinné souvislosti, jsou mezery. Současná subjektivní hodnocení jedinců, kteří jsou postaveni před závažné rozhodnutí a zároveň jsou vystaveni protichůdným sdělením, uvádějí pocity úzkosti. Tvrdí se, že pokud má teorie dvojí vazby skutečně vyvrátit zjištění, která poukazují na genetický základ schizofrenie, je zapotřebí komplexnějších psychologických a experimentálních studií s různými typy rodin a v různých rodinných kontextech. Současné chápání schizofrenie bere v úvahu komplexní interakci genetických, neurologických i emočních stresorů včetně rodinných interakcí.
Neurolingvistické programování
V oblasti neurolingvistického programování se také používá výraz „double bind“. Grinder a Bandler (oba byli v osobním kontaktu s Batesonem) tvrdili, že sdělení může být konstruováno s více sděleními, přičemž příjemce sdělení má dojem, že má na výběr – i když obě možnosti mají na vyšší úrovni záměru stejný výsledek. V terminologii NLP se tomu říká „dvojitá vazba“. To má uplatnění jak v prodeji, tak v terapii. Prodavač se může zeptat: „Chcete platit hotově, nebo kreditní kartou?“. Oba výsledky předpokládají, že osoba nákup uskuteční, zatímco třetí možnost, tedy nekoupit, je ze seznamu možností záměrně vyloučena. Přísně vzato, otázka „Hotově, nebo kreditní kartou?“ není dvojí vazbou, protože v ní není žádný rozpor.
Pokud by prodavač prodával knihu o zlu obchodu, pak by se snad mohlo jednat o „skutečnou“ dvojí vazbu, ale pouze v případě, že by kupující již věřil, že obchod je zlo, a cítil se nucen nebo povinen si knihu koupit.