Italskou kriminalistickou školu založili na konci 19. století Cesare Lombroso (1835–1909) a dva jeho italští žáci Enrico Ferri (1856–1929) a Raffaele Garofalo (1851–1934).
Lombrosovo pojetí „atavistického rozeného zločince“
Ústřední myšlenka Lombrosova díla ho napadla, když pitval tělo nechvalně známého italského zločince Giuseppe Villely. Když se zamýšlel nad Villelovou lebkou, všiml si, že některé její charakteristiky (konkrétně prohlubeň na týlní kosti, kterou pojmenoval medián týlní fosy) mu připomínají lebky „nižších ras“ a „nižších typů opic, hlodavců a ptáků“. Termín, který Lombroso používal k popisu vzhledu organismů podobajících se pralidským (předlidským) formám života, je atavismus. Na rozené zločince tak Lombroso ve svých nejranějších spisech pohlížel jako na formu lidských poddruhů (ve svých pozdějších spisech na ně začal pohlížet méně jako na evoluční reminiscence a více z hlediska zastaveného vývoje a degenerace). Lombroso věřil, že atavismus lze identifikovat podle řady měřitelných fyzických stigmat, která zahrnovala vyčnívající čelist, svěšené oči, velké uši, pokroucený a plochý nos, dlouhé paže vzhledem k dolním končetinám, svažující se ramena a kostrč, která připomínala „pahýl ocasu“. Koncept atavismu byl do očí bijící, ale stejně jako mnoho dalších ve své době se Lombroso snažil porozumět behaviorálním jevům s odkazem na principy evoluce, jak byly v té době chápány. Pokud bylo lidstvo jen na jednom konci kontinua zvířecího života, dávalo mnoha lidem smysl, že zločinci – kteří se chovali „bestiálně“ a postrádali rozumné svědomí – byli biologicky méněcenné bytosti. Takto chápaný atavismus se stal populárním konceptem, který použil například spisovatel Émile Zola v románu Rougon-Macquart.
Ferri se zasloužil o formulaci pojmu „sociální obrana“ jako ospravedlnění trestu. Tato teorie trestu tvrdí, že jejím účelem není odstrašovat nebo rehabilitovat, neboť jak by mohlo být odstrašováno chování, které není založeno na racionálním kalkulu, a jak by mohli být rehabilitováni rození zločinci? Vzhledem k předpokladům biologického pozitivismu je jediným rozumným zdůvodněním pro potrestání pachatelů jejich zneschopnění na co nejdelší dobu, aby již nepředstavovali hrozbu pro mír a bezpečnost společnosti. Tato teorie trestu nám poskytuje příklad toho, jak antropologické předpoklady řídí politiku boje se zločinem a zločinci. Byl však horlivým zastáncem opatření k předcházení zločinu mezi „příležitostnými zločinci“ prostřednictvím sociální reformy a snah o jejich rehabilitaci.
Garofalova „přirozená“ definice zločinu
Garofalo je asi nejznámější svou snahou zformulovat „přirozenou“ definici zločinu. Klasičtí myslitelé přijali právní definici zločinu nekriticky; zločin je tím, co zákon říká, že je. To se zdálo být spíše svévolné a „nevědecké“ Garofalovi (jako britsko-americký systém lineárního měření), který chtěl ukotvit definici zločinu v něčem přirozeném (jako vázání lineárního měření na obvod země, jako v metrickém systému). Garofalo cítil, že definice zločinu by měly být ukotveny v lidské přirozenosti, čímž měl na mysli, že daný čin by byl považován za zločin, pokud by byl všeobecně odsouzen, a byl by všeobecně odsouzen, pokud by urážel přirozené altruistické smýšlení o bezúhonnosti (bezúhonnosti, poctivosti) a lítosti (soucitu, sympatie). Přírodní zločiny jsou zlé samy o sobě (mala in se), zatímco jiné druhy zločinů (mala prohibita) jsou špatné jen proto, že byly jako takové definovány zákonem.
Garofalo odmítl klasický princip, že trest by měl odpovídat zločinu, a místo toho tvrdil, že by měl odpovídat zločinci. Jako dobrý pozitivista věřil, že zločinci mají nad svými činy jen malou kontrolu. Toto odmítnutí svobodné vůle (a tedy i morální odpovědnosti) a přizpůsobení trestu pachateli by nakonec vedlo k odsouzení zaměřenému na humánní a liberální cíle léčení a rehabilitace. Pro Garofala však byla jedinou otázkou, kterou bylo třeba při odsouzení zvážit, nebezpečnost, kterou pachatel představoval pro společnost, která měla být posuzována podle pachatelových „zvláštností“.
„Zvláštnostmi“ neměl Garofalo na mysli Lombrosiánská stigmata, ale spíše ty zvláštní charakteristiky, které vystavují pachatele riziku pro kriminální chování. Vyvinul čtyři kategorie zločinců, z nichž každý si zaslouží různé formy trestu: „extrémní“, „impulzivní“, „profesionální“ a „endemický“. Společnost se dala před extrémními zločinci bránit jen rychlým popravováním bez ohledu na zločin, za který jsou trestáni. Zde Garofalo odešel od Lombrosa a Ferriho, kteří byli oba proti trestu smrti, i když Lombroso ho postupně přijal pro rozené zločince a pro ty, kteří spáchali zvlášť ohavné zločiny. Impulzivní zločinci, kategorie, která zahrnovala alkoholiky a šílence, měli být vězněni. Profesionální zločinci byli psychicky normální jedinci, kteří před spácháním svých zločinů využívají hedonistický kalkul, a proto vyžadují „eliminaci“, buď doživotním vězením, nebo dopravou do trestanecké kolonie v zámoří. „Endemické zločiny“, jimiž Garofalo myslel zločiny vlastní danému místu nebo oblasti (mala prohibita), bylo možno nejlépe kontrolovat změnami v zákonech, nikoli ukládáním tvrdých trestů pachatelům.