Dědictvím jsou neúplně osvojené verze jazyků, kterými se mluví doma, ale které se nepoužívají v širší komunitě. Mluvčí dědictví si osvojí domácí jazyk dříve, než si osvojí dominantní jazyk regionu. Osvojování jazyka dědictví se však zpomalí, když mluvčí začne používat především dominantní jazyk regionu. Přestože mluvčí dědictví ovládají všechny rejstříky dominantního jazyka, může se ovládání jazyka dědictví pohybovat od čistě receptivních dovedností pouze v neformálním mluveném jazyce až po plynulost podobnou rodnému jazyku.
Termín „jazyk dědictví“ může také označovat jazyk, který si ve třídě osvojí jedinec, který má k tomuto jazyku kulturní vztah, ale není s ním v raném dětství dostatečně obeznámen. Toto použití výrazu „dědictví“ je čistě adjektivní a neodkazuje na jazykový jev.
Znalost jazyků kulturního dědictví
Studenti s kulturním dědictvím ovládají plynně dominantní jazyk a díky tomu, že se s ním seznámili v rámci formálního vzdělávání, jej mohou pohodlně používat ve formálním prostředí. Jejich znalost jazyka dědictví se však značně liší. Někteří žáci, kteří se učí jazyk dědictví, mohou po zahájení formálního vzdělávání v dominantním jazyce ztratit část plynulosti v prvním jazyce. Jiní mohou jazyk dědictví důsledně používat doma a v rodině, ale formální výuka jazyka dědictví je minimální nebo žádná, a proto mohou mít problémy s gramotností nebo s jeho používáním v širším prostředí mimo domov.
Někteří uživatelé jazyka se výslovně věnují studiu jazyka, aby získali další znalosti. Trajektorie učení se mluvčích s kulturním dědictvím se výrazně liší od trajektorií učení se studentů druhého jazyka s malým nebo žádným předchozím kontaktem s cílovým jazykem. Například žáci, kteří se učí jazyk dědictví, obvykle vykazují fonologickou výhodu oproti žákům druhého jazyka jak ve vnímání, tak v produkci jazyka dědictví, a to i v případě, že jejich kontakt s jazykem dědictví byl přerušen velmi brzy. Mluvčí dědictví mají také tendenci spolehlivěji rozlišovat snadno zaměnitelné hlásky v jazyce dědictví a v dominantním jazyce než studenti druhého jazyka. Také v morfosyntaxi bylo zjištěno, že mluvčí dědictví se více podobají rodilým mluvčím než studenti druhého jazyka, ačkoli se od rodilých mluvčích obvykle výrazně liší.
O definici mluvčího jazyka obecně a konkrétních jazyků se stále diskutuje. Tato debata má zvláštní význam u takových jazyků, jako je čínština, arabština a různé jazyky Indie a Filipín, kde jsou mluvčí více jazyků nebo dialektů považováni za dědičné mluvčí jednoho standardního jazyka vyučovaného z geografických, kulturních nebo jiných důvodů (mandarínská čínština, klasická arabština, hindština, resp. tagalog).