Komplex méněcennosti je v oblasti psychologie a psychoanalýzy pocit, že je člověk v nějakém ohledu méněcenný než ostatní. Tyto pocity mohou pramenit z domnělé nebo skutečné méněcennosti postižené osoby. Často je podvědomý a předpokládá se, že postižené jedince vede k nadměrné kompenzaci, která vede buď k velkolepým úspěchům, nebo k extrémnímu schizotypnímu chování, případně k obojímu. Na rozdíl od normálního pocitu méněcennosti, který může působit jako podnět k dosažení úspěchu (nebo podporovat odrazování), je komplex méněcennosti pokročilým stavem odrazování, který se často zakoření v životním stylu a někdy vede k ústupu od obtíží.
Klasická adlerovská psychologie rozlišuje primární a sekundární pocity méněcennosti. Primární pocit méněcennosti má prý kořeny v původní zkušenosti malého dítěte se slabostí, bezmocností a závislostí. Může pak být zesílen srovnáváním se sourozenci a dospělými. Sekundární pocit méněcennosti souvisí s prožitkem dospělého, který není schopen dosáhnout nevědomého, fiktivního konečného cíle subjektivního bezpečí a úspěchu, který by kompenzoval pocity méněcennosti. Vnímaná vzdálenost od tohoto cíle by vedla k negativnímu/depresivnímu pocitu, který by pak mohl vyvolat vzpomínku na původní pocit méněcennosti; tato kompozice pocitů méněcennosti by mohla být prožívána jako zdrcující. Cíl vymyšlený pro zmírnění původního, primárního pocitu méněcennosti, který ve skutečnosti vyvolává sekundární pocit méněcennosti, je „háček 22“ tohoto dilematu. Tento začarovaný kruh je běžný u neurotických životních stylů.
Komplex méněcennosti vzniká na základě imaginárního nebo podmíněného pocitu méněcennosti. Jedinec, který opakovaně zažívá situace, v nichž se cítí méněcenný než ostatní (aspekt podmíněnosti), může své chápání prožitků imaginárně „nafouknout“ nad rámec toho, co by se jinému člověku zdálo rozumné (aspekt představivosti).
Některé situace, ve kterých se může objevit pocit méněcennosti, jsou: