Meziskupinový konflikt je jedním z aspektů skupinového konfliktu a je konflikt vyvolán částečně efekty meziskupinové dynamiky a ingroup mimoskupinových sil
Skupinový konflikt, neboli nepřátelství mezi různými skupinami, je všudypřítomný rys společný všem úrovním společenské organizace (např. sportovním týmům, etnickým skupinám, národům, náboženstvím, gangům). Ačkoli je skupinový konflikt jedním z nejsložitějších jevů, které zkoumali sociální vědci, historie lidské rasy dokládá řadu skupinových konfliktů, které se v průběhu let proslavily. Například od roku 1820 do roku 1945 bylo odhadnuto, že během konfliktů mezi skupinami toho či onoho typu zahynulo nejméně 59 milionů osob. Literatura naznačuje, že počet obětí na životech se v důsledku dalšího skupinového konfliktu mezi lety 1914 a 1964 téměř zdvojnásobil.
Skupinový konflikt může snadno vstoupit do eskalující spirály nepřátelství vyznačující se polarizací názorů na černobílou, přičemž srovnatelné akce jsou vnímány diametrálně opačně: „my nabízíme ústupky, ale oni se nás pokoušejí nalákat triky. My jsme vytrvalí a odvážní, ale oni jsou neústupní, iracionální, tvrdohlaví a zaslepení ideologií“.
Všeobecně se má za to, že meziskupinové a vnitroskupinové nepřátelství spolu (alespoň do určité míry) nepřímo souvisí: že „mezi vnějšími válkami a vnitřními sváry je, bohužel, inverzní vztah“. Tudíž „například v politice může mít každý neobyčejně uklidňující pocit vzájemné podpory ze strany své skupiny tím, že se zaměří na nepřítele“. Freud popsal podobně kvazineškodnou verzi, podle níž „jsou to právě společenství s přilehlými územími, která jsou navzájem propojena i jinými způsoby, která jsou zapojena do neustálých svárů a zesměšňují se navzájem – jako například Španělé a Portugalci…[jako] pohodlné a relativně neškodné uspokojení ze sklonu k agresi, jejímž prostřednictvím se usnadňuje soudržnost mezi členy společenství“. Tvrdší verze teorie by naznačovala, že „potlačená agrese podskupin, pokud se nemůže spojit s potlačenou agresí jiných podskupin za účelem útoku na společného, cizího nepřítele, se ventiluje formou nepokojů, perzekucí a vzpour“.
Domény víry, které přispívají ke konfliktu mezi skupinami
Nadřazenost: Na úrovni jednotlivce se tato víra točí kolem trvalé představy člověka, že je v důležitých ohledech lepší než ostatní lidé. Na úrovni skupiny se to promítá do víry, že vlastní skupina má nadřazené kulturní dědictví (např. historie, hodnoty, jazyk, tradice). Vývoj Hitlerovy ideologie Árijců jako „nadřazené“ rasy je jedním z příkladů této víry.
Nespravedlnost: Na individuální úrovni se tato víra točí kolem domnělého špatného zacházení ze strany druhých a/nebo světa obecně. Na úrovni skupiny to znamená světonázor, že ingroup má významné a oprávněné křivdy vůči outgroup. Tato víra je vnímána jako velmi přispívající k podnětu k válce v posledních dvou stoletích, protože většina válek v tomto časovém období se soustředila spíše na otázky spravedlnosti než bezpečnosti nebo moci (Welch, 1993).
Zranitelnost: Na úrovni jednotlivce se zranitelnost vztahuje k přesvědčení člověka, že žije věčně v nebezpečí. Na úrovni skupiny se toto přesvědčení projevuje ve formě obav z budoucnosti. Chirot (2001) poznamenává, že genocidy v Arménii, Německu, Kambodži a Rwandě sdílely společné přesvědčení, že „pokud nejprve nezničí své skutečné nebo domnělé nepřátele, budou sami zničeni“ (str. 10).
Nedůvěra: Na úrovni jednotlivce se tato víra zaměřuje na předpokládaný úmysl druhých způsobit škodu a/nebo projevovat nepřátelství. Pojem důvěry je psychology často vnímán jako první výzva psychsociálního vývoje. Na úrovni skupiny se tento světonázor zaměřuje specificky na perspektivu, že outgroups a nepoctivé a nedůvěryhodné. V extrémnějších projevech je tato víra podobná kolektivní paranoie, která je definována jako kolektivně zastávaná víra, buď falešná nebo přehnaná, která se shlukuje kolem představ o tom, že jsou ubližovány, obtěžovány, ohrožovány nebo jinak rozcházeny zlovolnými outgroups.
Bezmocnost: Na individuální úrovni se bezmoc zaměřuje na přesvědčení, že ani pečlivě naplánované a provedené akce nepřinesou požadovaný výsledek. Když se vezme na skupinové úrovni, promítne se do kolektivního myšlení bezmoci a závislosti. Bezmoc, pokud existuje jako sdílená víra v rámci skupiny, slouží jako omezení organizovaného politického hnutí, protože ti, kteří se účastní sociálního hnutí, se musí vidět jako schopní napravit křivdy, které vnímají.