Kybernetická šikana (kybernetická šikana, internetová šikana) je používání elektronických informačních a komunikačních zařízení, jako je e-mail, instant messaging, textové zprávy, blogy, mobilní telefony, pagery a pomlouvačné webové stránky k šikanování nebo jinému obtěžování jednotlivce nebo skupiny prostřednictvím osobních útoků nebo jinými prostředky, a může představovat počítačový zločin. Kyberšikana je svéhlavá a zahrnuje opakované nebo opakované ubližování prostřednictvím elektronického textu. Podle R.B. Standlera (2002) má šikana za cíl způsobit emocionální újmu a nemá legitimní účel volby komunikace. Kyberšikana může být tak jednoduchá, jako pokračovat v posílání e-mailu někomu, kdo řekl, že nechce další kontakt s odesílatelem. Kyberšikana může také zahrnovat výhrůžky, sexuální poznámky, pejorativní nálepky (tj. nenávistné projevy)
Termín kyberšikana poprvé použil kanadský pedagog Bill Belsey, tvůrce webu www.bullying.org. Dalšími termíny pro kyberšikanu jsou „elektronická šikana“, „e-šikana“, „sms šikana“, „mobilní šikana“, „on-line šikana“, „digitální šikana“ nebo „internetová šikana“.
Pojem „kyberšikana“ poprvé použil a definoval Bill Belsey jako „využívání informačních a komunikačních technologií k podpoře záměrného, opakovaného a nepřátelského chování jednotlivce nebo skupiny, které má poškodit ostatní“.
Kybernetická šikana byla následně definována jako „když jsou internet, mobilní telefony nebo jiná zařízení použity k posílání nebo zveřejňování textu nebo obrázků, které mají ublížit nebo uvést do rozpaků jinou osobu“. Jiní výzkumníci používají podobný jazyk k popisu tohoto jevu.
Kybernetická šikana může být tak jednoduchá, jako pokračovat v posílání e-mailů někomu, kdo řekl, že nechce další kontakt s odesílatelem, ale může také zahrnovat výhrůžky, sexuální poznámky, pejorativní nálepky (tj. nenávistné projevy), spolčení se proti obětem tím, že se stanou předmětem posměchu na fórech, a zveřejňování nepravdivých prohlášení jako faktu zaměřeného na ponížení.
Kybernetičtí tyrani mohou zveřejňovat osobní údaje obětí (např. skutečné jméno, adresu nebo pracoviště/školy) na internetových stránkách nebo fórech nebo se mohou vydávat za totožnost oběti za účelem zveřejnění materiálů na jejich jméno, které je hanobí nebo zesměšňují. Někteří kybernetičtí tyrani mohou také posílat obětem výhružné a obtěžující e-maily a rychlé zprávy, zatímco jiní zveřejňují pomluvy nebo drby a podněcují ostatní, aby se jim znelíbili a spojili se k cíli.
Děti hlásí, že jsou na sebe na internetu zlé už od 2. třídy. Podle výzkumů chlapci iniciují průměrnou aktivitu na internetu dříve než dívky. Na střední škole se však do kyberšikany častěji zapojují dívky než chlapci. Ať už je tyranem muž nebo žena, jejich účelem je záměrně uvádět ostatní do rozpaků, obtěžovat, zastrašovat nebo si na internetu vyhrožovat. K této šikaně dochází prostřednictvím e-mailu, textových zpráv, příspěvků na blogy a webové stránky.
Ačkoli se v kybernetické šikaně někdy vyskytuje používání sexuálních poznámek a výhrůžek, není to totéž jako sexuální obtěžování a nemusí se nutně týkat sexuálních predátorů.
Kybernetická šikana vs. kybernetický stalking
Praxe kyberšikany se neomezuje pouze na děti, a i když je chování identifikováno stejnou definicí u dospělých, rozlišení ve věkových skupinách je někdy označováno jako kybernetické pronásledování nebo kyberobtěžování, pokud se ho dospělí dopouštějí vůči dospělým, někdy namířené na základě pohlaví. Běžnou taktikou, kterou kybernetičtí pronásledovatelé používají, je vandalizace vyhledávače nebo encyklopedie, ohrožování výdělku oběti, zaměstnání, pověsti nebo bezpečnosti. Opakovaný vzorec takových akcí proti cíli ze strany dospělého představuje kybernetické pronásledování.
V létě 2008 vydali výzkumníci Sameer Hinduja (Florida Atlantic University) a Justin Patchin (University of Wisconsin-Eau Claire) knihu o kybernetické šikaně, která shrnula současný stav výzkumu kybernetické šikany. (Bullying Beyond the Schoolyard: Preventing and Responding to Cyberbullying). Jejich výzkum dokumentuje, že případů kybernetické šikany v posledních několika letech přibývá. Informují také o zjištěních z nejnovější studie kybernetické šikany mezi středoškoláky. Z náhodného vzorku přibližně 2000 středoškoláků z velkého školního obvodu na jihu Spojených států bylo v předchozích 30 dnech kyberneticky šikanováno asi 10% respondentů, zatímco více než 17% uvedlo, že byli kyberneticky šikanováni alespoň jednou za život. I když jsou tyto míry o něco nižší než některá zjištění z jejich předchozího výzkumu, Hinduja a Patchin poukazují na to, že dřívější studie byly prováděny převážně mezi staršími adolescenty a internetovými vzorky. To znamená, že starší mládež používá internet častěji a je u ní větší pravděpodobnost výskytu kyberšikany než u mladších dětí.
Distribuce míst kyberšikany využívaných mladými lidmi v USA podle Centra pro kontrolu nemocí
Národní rada pro prevenci kriminality uvádí, že kybernetická šikana je problém, který postihuje téměř polovinu všech amerických teenagerů.
Debbie Heimowitzová, studentka magisterského studia na Stanfordově univerzitě, vytvořila v roce 2007 film Adina’s Deck, založený na výzkumu akreditovaném na Stanfordu. Deset týdnů pracovala v cílových skupinách ve třech školách, aby se dozvěděla o problému kyberšikany v severní Kalifornii. Zjištění zjistila, že přes 60% studentů bylo kyberšikanováno a stali se oběťmi kyberšikany. Film je nyní používán ve třídách celostátně, protože byl navržen kolem vzdělávacích cílů týkajících se problémů, kterým studenti porozuměli. Střední škola Megan Meierové údajně používá film jako řešení krize ve svém městě.
V září 2006 ABC News informovala o průzkumu, který připravila I-Safe.Org. Tento průzkum z roku 2004, kterého se zúčastnilo 1500 studentů mezi 4. a 8. ročníkem, uvedl:
Průzkum společnosti Harris Interactive z roku 2006 uvádí:
Podobně kanadská studie zjistila:
Průzkum bezpečnosti internetu mládeže-2, který v roce 2005 provedlo Výzkumné centrum zločinů proti dětem na univerzitě v New Hampshire, zjistil, že 9% mladých lidí v průzkumu zažilo nějakou formu obtěžování. Průzkum byl celostátní reprezentativní telefonický průzkum mezi 1500 mladými ve věku 10–17 let. Jedna třetina uvedla, že se cítila incidentem rozrušená, přičemž rozrušení bylo pravděpodobnější u mladších respondentů a těch, kteří se stali oběťmi agresivního obtěžování (včetně toho, že jim obtěžovatel telefonoval, posílal dárky nebo je navštěvoval doma). Ve srovnání s mládeží, která není obtěžována na internetu, mají oběti větší pravděpodobnost sociálních problémů. Na druhou stranu mládež, která obtěžuje ostatní, má větší pravděpodobnost, že bude mít problémy s porušováním pravidel a agresí. Je patrné výrazné překrývání – mládež, která je obtěžována, má výrazně větší pravděpodobnost, že bude obtěžovat i ostatní.
Hinduja a Patchin dokončili v létě 2005 studii přibližně 1500 dospívajících používajících internet a zjistili, že více než jedna třetina mládeže uvedla, že se stala obětí internetové šikany, a více než 16% respondentů se přiznalo k kyberšikaně ostatních. Zatímco většina případů kyberšikany se týkala relativně malého chování (41% bylo nerespektováno, 19% bylo nazváno jmény), více než 12% bylo fyzicky ohroženo a asi 5% mělo strach o svou bezpečnost. Zejména méně než 15% obětí řeklo dospělému o incidentu.
Další výzkum Hinduja a Patchin zjistil, že mládež, která uvádí, že je obětí kybernetické šikany, také zažívá stres nebo napětí, které souvisí s offline problémovým chováním, jako je útěk z domova, podvádění při školním testu, vynechávání školy nebo užívání alkoholu či marihuany. Autoři uznávají, že obě tyto studie poskytují pouze předběžné informace o povaze a důsledcích internetové šikany, a to kvůli metodickým problémům spojeným s online průzkumem.
Podle průzkumu charity Národního dětského domova a společnosti Tesco Mobile z roku 2005, kterého se zúčastnilo 770 mladých ve věku 11 až 19 let, 20% respondentů uvedlo, že byli šikanováni elektronickými prostředky. Téměř tři čtvrtiny (73%) uvedly, že šikanovaného znaly, zatímco 26% uvedlo, že pachatelem byl cizí člověk. 10% respondentů uvedlo, že je jiná osoba vyfotila a/nebo natočila prostřednictvím kamery mobilního telefonu, což v nich následně vyvolalo nepříjemný pocit, rozpaky nebo ohrožení. Mnohým mladíkům není příjemné vyprávět autoritě o své kybernetické šikaně z obavy, že jim bude odebrán přístup k technologiím; zatímco 24% respektive 14% to sdělilo rodiči nebo učiteli, 28% to nikomu neřeklo, zatímco 41% to sdělilo příteli.
Průzkum Crimes Against Children Research Center na University of New Hampshire v roce 2000 zjistil, že 6% mladých lidí v průzkumu zažilo nějakou formu obtěžování včetně výhrůžek a negativních pomluv a 2% trpěla obtěžováním.
Hasebrink a kol. (2009) ve své zprávě o výsledcích metaanalýzy ze zemí Evropské unie odhadli (prostřednictvím mediánových výsledků), že přibližně 18% evropských mladých lidí bylo „šikanováno/obtěžováno/pronásledováno“ prostřednictvím internetu a mobilních telefonů. Míra kybernetického obtěžování mladých lidí v členských státech EU se pohybovala od 10% do 52%.
Celostátní australský průzkum skryté prevalence šikany (Cross et al., 2009) hodnotil zkušenosti s kybernetickou šikanou mezi 7 418 studenty. Míra kybernetické šikany se zvyšovala s věkem, 4,9% studentů ve 4. roce uvedlo kyberšikanu ve srovnání s 7,9% v devátém roce. Cross et al., (2009) uvedli, že míra šikany a obtěžování ostatních byla nižší, ale také se zvyšovala s věkem. Pouze 1,2% studentů ve 4. roce uvedlo kybernetickou šikanu ostatních ve srovnání s 5,6% studentů v 9. roce.
Roční průzkum šikany Ditch the Label 2019 zjistil, že 26% mladých lidí ve Velké Británii bylo v posledních 12 měsících kyberšikanováno. 45% z nich se cítilo depresivně a 41% z nich se po šikaně cítilo úzkostně.
Specifické problémy kyberšikany
Určité charakteristiky, které jsou těmto technologiím vlastní, zvyšují pravděpodobnost, že je zneužily k deviantním účelům (Patchin & Hinduja, 2006). Osobní počítače nabízejí jednotlivcům, kteří mají sklon obtěžovat ostatní, několik výhod. Zaprvé, elektronická šikana může zůstat „virtuálně“ anonymní. Dočasné e-mailové účty a pseudonymy v chatovacích místnostech, programy pro instant messaging a další místa na internetu mohou jednotlivcům velmi ztížit určení identity agresorů. Kyberšikana se může skrývat za určitou míru anonymity, když využívá schopnosti textové zprávy mobilního telefonu nebo svého osobního počítače k šikanování jiného jednotlivce, což je možná osvobozuje od normativních a sociálních omezení jejich chování. Dále se zdá, že kyberšikana by mohla být povzbuzena při používání elektronických prostředků k provádění jejich antagonistické agendy, protože vyjadřovat urážlivé komentáře pomocí klávesnice nebo klávesnice vyžaduje méně energie a odvahy než vlastním hlasem. Navíc kyberšikanátoři nemusí být větší a silnější než jejich oběti, jak tomu bylo v případě tradiční šikany. Místo toho, aby oběť byla o několik let mladší a/nebo drasticky slabší než její šikanátor, oběť i kyberšikanátor mohou být prakticky kdokoliv představitelný.
Za druhé, elektronická fóra postrádají dohled. Zatímco moderátoři chatů pravidelně sledují dialog v některých chatovacích místnostech ve snaze kontrolovat konverzace a vystěhovat urážlivé osoby, osobní zprávy posílané mezi uživateli jsou viditelné pouze odesílatelem a příjemcem, a tudíž mimo regulační dosah příslušných úřadů. Kromě toho neexistují osoby, které by sledovaly nebo cenzurovaly urážlivý obsah v elektronické poště nebo textových zprávách zasílaných prostřednictvím počítače nebo mobilního telefonu. Dalším problémem je stále častější přítomnost počítačů v soukromém prostředí ložnic pro dospívající. Dospívající lidé totiž často vědí o počítačích a mobilních telefonech více než jejich rodiče, a proto jsou schopni tyto technologie ovládat bez obav nebo obav, že zkoumající rodič odhalí jejich zkušenost se šikanou (ať už jako oběť nebo pachatel).
V podobném duchu se dá říci, že neoddělitelnost mobilního telefonu od jeho majitele dělá z této osoby věčný terč pro viktimizaci. Uživatelé často potřebují, aby byl zapnutý pro legitimní použití, což poskytuje příležitost těm, kdo mají zlé úmysly, aby se prostřednictvím možností textových zpráv mobilního telefonu zapojili do trvalého nevítaného chování, jako je obtěžování telefonních hovorů nebo výhružná a urážlivá prohlášení. Skutečně může dojít k „žádnému odpočinku pro unavené“, protože kyberšikana proniká do zdí domova, tradičně místa, kde by oběti mohly hledat útočiště.
Online identita stealth stírá hranici v porušování práva rádoby obětí na identifikaci jejich pachatelů. Musíme diskutovat o tom, jak lze vystopovat používání internetu, aniž by došlo k porušení chráněných občanských svobod. Viz nástroje počítačové sítě jako „tracert“ nebo „nslookup“, aby bylo možné vystopovat počítač jednotlivce buď k jeho hostitelům, IP adresám nebo MAC adresám, které jsou legální, legitimní a snadno použitelné nástroje, které umožňují jedné osobě vystopovat počítač jiné osoby.
Hinduja a Patchin (In Review) dokončili v létě 2005 studii přibližně 1500 dospívajících používajících internet a zjistili, že více než jedna třetina mládeže uvedla, že se stala obětí internetové šikany, a více než 16 % respondentů se přiznalo k kyberšikaně ostatních. Zatímco většina případů kybernetické šikany se týkala relativně malého chování:
Zejména méně než 15% obětí dospělému o incidentu řeklo. Dodatečný výzkum Hinduja a Patchin (In Press) zjistil, že viktimizace šikany na internetu souvisí s offline problémovým chováním. To znamená, že mládež, která nahlásí, že je obětí kyberšikany, také zažívá stres nebo napětí, které souvisí s offline problémovým chováním (index 11 deviantních chování včetně: útěku z domova, podvádění při školním testu, vynechání školy, užívání alkoholu nebo marihuany, mimo jiné). Autoři uznávají, že obě tyto studie poskytují pouze předběžné informace o povaze a důsledcích šikany na internetu kvůli metodologickým problémům spojeným s online průzkumem.
Podle průzkumu charity Národního dětského domova a společnosti Tesco Mobile z roku 2005, kterého se zúčastnilo 770 mladých ve věku od 11 do 19 let, 20% respondentů uvedlo, že byli šikanováni elektronickými prostředky. Téměř tři čtvrtiny (73%) uvedly, že šikanovaného znaly, zatímco 26% uvedlo, že pachatelem byl cizí člověk. Dalším zajímavým zjištěním bylo, že 10% uvedlo, že je jiná osoba vyfotila prostřednictvím kamery mobilního telefonu, což v nich následně vyvolalo nepříjemný pocit, rozpaky nebo ohrožení. Mnohým mladým lidem není příjemné sdělovat autoritě údaje o své kyberšikaně jako oběti; zatímco 24% respektive 14% to sdělilo rodiči nebo učiteli, 28% to nikomu neřeklo, zatímco 41% to sdělilo příteli (Národní dětský domov, 2005).
Průzkum i-Safe America z roku 2004 mezi 1 556 studenty ze 4. až 8. ročníku zjistil, že 42% z nich bylo na internetu šikanováno a 35% bylo vyhrožováno. Stejně tak 53% z nich řeklo na internetu ostatním ubližující věci. ^
Průzkum Centra pro výzkum zločinů proti dětem na univerzitě v New Hampshire v roce 2000 zjistil, že 6% mladých lidí v průzkumu zažilo nějakou formu obtěžování včetně výhrůžek a negativních pomluv a dvě procenta trpěla stresujícím obtěžováním. Ve Velké Británii studie NCH, dětské charity v roce 2002 zjistila, že každý čtvrtý student se stal obětí šikany na internetu. ^