V náboženských organizacích laik zahrnuje všechny laické osoby kolektivně. To může znamenat buď jakoukoli osobu, která není členem vysvěceného duchovenstva nebo žádného klášterního řádu, nebo v rámci takového řádu klášterního, který není knězem (např. laickým bratrem). Naopak termíny jako laický kněz, laický duchovenstvo a laická jeptiška byly kdysi používány v křesťanské i buddhistické kultuře k označení vysvěcených osob, které nadále žily v širší komunitě, místo aby odešly do kláštera. V posledních stoletích se tento termín často používá obecněji, v souvislosti s jakoukoli specializovanou profesí, k označení těch, kteří nejsou členy této profese.
Slovo lež pochází z anglo-francouzského lai (z pozdního latinského laicus, z řeckého λαúl κός, laikos, z lidu, z λαός, laos, lid obecně).
V anglikánství se termín „laik“ vztahuje buď na každého, kdo není knězem nebo diákonem, nebo na třetí řád duchovních v církvi. V anglikánské tradici jsou všechny pokřtěné osoby považovány za povolané k službě ve jménu Krista. Tři řády duchovních jsou kněží, diákoni a laické osoby.
Službou laiků je „zastupovat Krista a jeho církev; vydávat o něm svědectví, ať jsou kdekoli; a podle darů, které jim byly dány, pokračovat v Kristově práci smíření ve světě; a zaujmout jejich místo v životě, uctívání a správě církve“.
V anglikánském společenství jsou voleni laičtí zástupci v různých řídících orgánech církví. V anglikánské církvi, která je členem anglikánského společenství, se tyto řídící orgány pohybují od místní farní církevní rady, přes děkanské synody a diecézní synody. Na nejvyšší úrovni zahrnuje generální synod dům Laitů.
Jako člen anglikánského společenství sdílí episkopální církev anglikánský pohled na laiky jako třetí řád duchovních v církvi. Kanovníci episkopální církve stanovují šest typů licencovaných laických duchovních: pastorační vůdce, uctívací vůdce, kazatel, eucharistický ministr, eucharistický návštěvník a katechista. Osoby sloužící v těchto pozicích jsou licencovány biskupem příslušné diecéze.
Laičtí lidé slouží v bohoslužbách v řadě dalších důležitých, ale nelicencovaných pozic, včetně: vergerů, akolytů a laických čtenářů (také nazývaných „lektoři“).
V mnoha farnostech je kostelník jmenován rektorem.
V některých farnostech jmenuje rektor speciálního akolytického mistra, který vybírá akolyty a dohlíží na ně. Akolytové pozice zahrnují nosiče pochodní (nese pochodně), krucifix (nese kříž), tygřici (nese mosaznou tymián s uhlíky a kadidlem) a plavčíka nebo plavčici (nese kadidlo navíc).
Lektoři nebo laičtí čtenáři, jak název napovídá, mohou číst lekce z Bible určené pro daný den (s výjimkou čtení evangelia, které čte diákon) a mohou také vést „modlitby lidu“.
V episkopální církvi mohou laici promlouvat do legislativy. Na všeobecném sněmu jsou voleni až čtyři laici z každé diecéze, aby zastupovali diecézi v Poslanecké sněmovně, jedné ze dvou vládních komor v episkopální církvi. Na úrovni místní farnosti jsou laici voleni do církevní rady zvané sakristie.
V katolicismu má termín laik dva odlišné významy. Primární význam se vztahuje na ty věřící, kteří neobdrželi svatý řád, ať už žijí v náboženských řádech nebo ve světě. Sekundární význam se vztahuje na ty, kteří nežijí v náboženských řádech (diecézní kněží jsou tedy někdy nazýváni světskými kněžími). V oficiálních dokumentech se termín laik obvykle vztahuje na nevysvěcené.
Paragraf 31 dogmatické ústavy Lumen Gentium definuje laiky následovně:
Druhý vatikánský koncil učil, že specifickým charakterem laiků je sekularita, tj. jako křesťanů, kteří žijí život Krista ve světě, jejich úlohou je posvětit stvořený svět tím, že ho nasměrují k tomu, aby se stal křesťanštějším ve svých strukturách a systémech: „Patří laikům, aby hledali Boží království tím, že se zapojí do záležitostí světa a budou je řídit podle Boží vůle,“ konstatoval koncil v „Lumen Gentium“. Laikové jsou plnoprávnými členy církve, kteří plně sdílejí církevní účel posvěcení, „vnitřního spojení lidí s Bohem“ (CCC 775) jednající se svobodou a osobní odpovědností, a ne jako pouhí činitelé hierarchie. Díky svému křtu jsou členy Boží rodiny, církve, a rostou v intimním spojení s Bohem, „v“ a „prostřednictvím“ světa. Nejde o to, že by odešli ze světa tak, jak to dělají mniši a jeptišky, že posvěcují sami sebe; právě skrze materiální svět posvěcený příchodem Boha z masa, tj. z materiálu, se dostanou k Bohu. Lékaři, matky rodiny, zemědělci, bankovní pokladníci, řidiči tím, že vykonávají svou práci ve světě s křesťanským duchem, již rozšiřují Boží království. Podle opakovaných výroků papežů a laických katolických vůdců by měli laici říkat „my jsme církev“, stejně jako svatí říkali, že „Kristus žije ve mně“.
Laické angažmá má různé podoby včetně účasti na životě farnosti, modlitebních svazů, bratrstev, obcí, cechů, laických apoštolů, katolické akce, světských institutů a laických církevních hnutí.
Role laiků v církvi zahrnuje i laické ministry. Také v důsledku nedostatku knězů museli členové laiků převzít některé z rolí, které dříve vykonávali kněží.
Katolické služební vedení je vznikající trend navržen tak, aby pomohla rozvíjet vůdcovské schopnosti pro obě katolické laiky a slíbil náboženské splnit problémy, které církev čelí v 21. století.
Laický kazatel ve Wesleyanské / metodistické tradici
Velmi ranou tradicí kázání ve wesleyských / metodistických církvích bylo, že laický kazatel byl jmenován, aby vedl bohoslužby a kázal ve skupině (nazývané „okruh“) míst setkání nebo kostelů. Laický kazatel chodil nebo jezdil na koni v předepsaném okruhu míst kázání podle dohodnutého vzoru a načasování a lidé přicházeli na setkání. Po jmenování ministrů a pastorů pokračovala tato laická kazatelská tradice s tím, že místní kazatelé byli jmenováni jednotlivými církvemi a následně schváleni a pozváni okolními církvemi, jako doplněk ministra nebo během jejich plánovaných absencí.
Kromě toho, že jsou jmenováni členy svých místních církví, se místní a certifikovaní laičtí mluvčí Spojené metodistické církve (běžněji ve Spojených státech) účastní řady školení. Tato školení připravují jedince na to, aby se stal vůdcem uvnitř církve. Všichni jedinci, kteří jsou řádnými členy církve, jsou laiky, ale někteří se stávají laickými mluvčími. Někteří kazatelé začínají jako laičtí mluvčí.
V Uniting Church v Austrálii, která byla vytvořena částečně z metodistické církve, mohou být jmenovány osoby:
Srovnatelný termín v anglikánské a episkopální církvi je laický čtenář.
V buddhismu je laik znám jako upasaka (masc.) nebo upasika (fem.). Buddhističtí laikové se uchylují do Trojdrahokamu (Buddha, jeho učení a jeho společenství ušlechtilých učedníků) a přijímají Pět přikázání jako pravidla chování[Jak odkazovat a odkazovat na shrnutí nebo text]. Laici a laici jsou dvě ze „čtyř shromáždění“, která tvoří Buddhovo „Společenství učedníků“.
V čínském buddhismu se obvykle vyskytují laici, kteří jsou vyobrazeni v černém rouchu a někdy v hnědém šerpě, což značí, že obdrželi pět přikázání.