Morální dìj je schopnost èlovìka vynášet morální soudy na základì nìjakého obecně pøedstavovaného pojmu o dobru a zlu a zodpovídat se za tyto skutky.
Morální činitel je „bytost, která je schopna jednat s odkazem na dobro a zlo“.
Většina filozofů naznačuje, že pouze racionální bytosti, lidé, kteří mohou uvažovat a vytvářet si vlastní úsudky, jsou schopni být morálními činiteli. Někteří naznačují, že ti s omezenou racionalitou (například lidé s mírným mentálním postižením nebo kojenci) mají také některé základní morální schopnosti.
Deterministé tvrdí, že všechny naše činy jsou produktem předcházejících příčin, a někteří se domnívají, že je to neslučitelné se svobodnou vůlí, a proto tvrdí, že nad svými činy nemáme skutečnou kontrolu. Immanuel Kant tvrdil, že ať už si naše skutečné já, tedy noumenální já, může nebo nemůže vybrat, nemáme jinou možnost než věřit, že si při volbě vybíráme svobodně. To neznamená, že můžeme kontrolovat účinky svých činů.
Někteří Indeterministé by také tvrdili, že nemáme svobodnou vůli. Pokud s ohledem na lidské chování vede takzvaná „příčina“ k neurčitému počtu možných, takzvaných „účinků“, neznamená to, že daná osoba měla svobodomyslnou nezávislou vůli si tento „účinek“ zvolit. Pravděpodobnější je, že to byl neurčitý důsledek jeho náhodné genetiky, náhodných zkušeností a náhodných okolností relevantních v době „příčiny“.
Je užitečné porovnat myšlenku morálního děje s právní doktrínou mens rea, což znamená provinilá mysl, a říká, že člověk je právně odpovědný za to, co dělá, pokud by měl vědět, co dělá, a jeho volby jsou záměrné. Někteří teoretikové zavrhují jakékoli pokusy o hodnocení duševních stavů a místo toho přejímají doktrínu objektivní odpovědnosti, podle níž je člověk odpovědný podle zákona bez ohledu na způsobilost, a že jedinou věcí je určit stupeň trestu, pokud nějaký je. Morální deterministé by s největší pravděpodobností přijali podobný názor.
Rozlišení mezi morálním dějem a způsobilostí k morálnímu uvážení
Mnozí filozofové, například Kant, považují morálku za transakci mezi racionálními stranami, tj. mezi morálními činiteli. Z tohoto důvodu by z morálního hlediska vyloučili jiná zvířata. Jiní, například utopičtí filozofové jako Jeremy Bentham a Peter Singer, argumentovali, že klíčem k začlenění do morálního společenství není racionalita – protože kdyby tomu tak bylo, museli bychom vyloučit některé postižené lidi a kojence a mohli bychom také rozlišovat mezi stupni racionality zdravých dospělých – ale skutečným cílem morálního jednání je vyhnout se utrpení.