Morfické pole (termín zavedený Rupertem Sheldrakem, hlavním zastáncem tohoto konceptu, prostřednictvím jeho Hypotézy formativní kauzace) je popsáno jako skládající se ze vzorů, které řídí vývoj forem, struktur a uspořádání. Teorie morfických polí není přijímána mainstreamovou vědou.
To, že by mohl existovat způsob přenosu sdílených informačních vzorců a archetypů, přece jen získalo určité tiché přijetí, když ho jako teorii kolektivního nevědomí navrhl renomovaný psychiatr Carl Jung. Vysvětlení tohoto pojmu by mohlo poskytnout morfické pole.
Morfická pole jsou definována jako univerzální databáze pro organické (živé) i abstraktní (mentální) formy, zatímco morfogenetická pole jsou definována Sheldrakem jako podmnožina morfických polí, která ovlivňují a jsou ovlivňována živými věcmi (termín morfogenetická pole se používal již v biologii životního prostředí ve 20. letech 20. století, byl použit v nesouvisejícím výzkumu tří biologů – Hanse Spemanna, Alexandera Gurwitsche a Paula Weisse).
Podle této koncepce je morfní pole základem vzniku a chování holonů a morfních jednotek a může být vytvořeno opakováním podobných úkonů a/nebo myšlenek. Hypotéza říká, že určitá forma patřící do určité skupiny, která si již vytvořila své (kolektivní) morfní pole, se naladí na toto morfní pole. Konkrétní forma bude číst kolektivní informaci procesem morfní rezonance a použije ji k řízení svého vlastního vývoje. Tento vývoj konkrétní formy pak poskytne, opět prostřednictvím morfní rezonance, zpětnou vazbu k morfnímu poli této skupiny, čímž ji posílí vlastní zkušeností vedoucí k přidávání nových informací (tj. uložených v databázi).
Prostřednictvím procesu morfické rezonance, který vede ke stabilním morfickým polím, na která je výrazně snazší se naladit, lze vysvětlit, jak se jednodušší organické formy samy organizují do složitějších a chápou samotný proces evoluce jiným a v určitých aspektech vysvětlujícím způsobem.