„Neskutečnost času“ je nejznámější filozofické dílo cambridgeského idealisty J. M. E. McTaggarta. V článku, poprvé publikovaném v roce 1908 v knize Mind 17: 457-73, McTaggart tvrdí, že čas je neskutečný, protože naše popisy času jsou buď protichůdné, kruhové nebo nedostatečné. Aby zformuloval svůj argument, McTaggart identifikuje dva popisy času, které nazývá řada A a řada B. Řada A identifikuje pozice v čase jako minulost, přítomnost nebo budoucnost; řada B jako dřívější nebo pozdější než nějaká časová pozice. McTaggart útočí na řadu A a tvrdí, že jakákoli událost v řadě A je minulost, přítomnost a budoucnost, což je rozporuplné v tom, že každá z těchto vlastností vylučuje zbylé dvě. Dále nabádá, aby popisování události jako minulost, přítomnost nebo budoucnost v různých časech bylo kruhové, protože bychom potřebovali popsat tyto „různé časy“ znovu minulostí, přítomností nebo budoucností a pak znovu popsat tento popis minulostí, přítomností nebo budoucností a tak dále. McTaggart útočí na B-sérii a tvrdí, že čas zahrnuje změnu, ale protože dřívější-pozdější vztahy se nikdy nemění (např. rok 2010 je vždy pozdější než rok 2000), musí být B-série nedostatečným popisem času.
„…řada pozic od daleké minulosti přes blízkou minulost až po současnost, a pak od přítomnosti až po blízkou budoucnost a vzdálenou budoucnost…“
McTaggart říká, že „rozlišení minulosti, přítomnosti a budoucnosti je pro čas zásadní a… pokud rozlišení nikdy neplatí pro realitu, pak žádná realita není v čase.“ Sérii A považuje za časovou, za skutečnou časovou řadu, protože ztělesňuje tyto rozlišení a ztělesňuje změnu.
„Série pozic, které se táhnou od dřívějších po pozdější…“
Řada B je časová v tom, že ztělesňuje směr změny. McTaggart však tvrdí, že řada B sama o sobě nepředstavuje změnu jako takovou.
„…tato další řada – říkejme jí řada C – není časová, protože nezahrnuje žádnou změnu, ale pouze řád. Události mají řád. Jsou, řekněme, v pořadí M, N, O, P. A nejsou tedy v pořadí M, O, N, P, nebo O, N, M, P, nebo v jakémkoli jiném možném pořadí. Ale že mají tento řád, neznamená, že dochází k jakékoli změně, než je pořadí písmen abecedy…“
Podle McTaggarta není řada C časová, protože je pevně daná navždy. Také říká, že přidání „změny“ do řady C není dostačující pro získání řady B, protože by to neurčovalo směr času:
„…řada C, i když určuje pořadí, neurčuje směr. Jestliže řada C běží v M, N, O, P, pak řada B od dřívějšího k pozdějšímu nemůže běžet v M, O, N, P, nebo M, P, O, N, nebo jakkoli jinak než ve dvou. Ale může běžet buď v M, N, O, P (takže M je nejdříve a P nejpozději) nebo ještě v P, O, N, M (takže P je nejdříve a M nejpozději). A není nic ani v řadě C, ani ve skutečnosti změny, co by určovalo, která to bude…člověk, který uvažuje o časovém pořadí, může o něm uvažovat v kterémkoli směru…Ale při práci s časovou řadou se nemusíme spokojit pouze se změnou ve vnějším uvažování o něm, ale se změnou, která patří do samotné řady. A tato změna má svůj vlastní směr…Proto kromě řady C a skutečnosti změny musí být dána – abychom získali čas – skutečnost, že změna je v jednom směru a ne v druhém. Nyní vidíme, že řada A, společně s řadou C, je dostačující k tomu, abychom získali čas. Neboť aby byla získána změna a změna v daném směru, je dostačující, aby jedna pozice v řadě C byla přítomna, s vyloučením všech ostatních, a aby tato charakteristika přítomnosti procházela podél řady tak, že všechny pozice na jedné straně Přítomnosti byly přítomny a všechny pozice na druhé straně budou přítomny. To, co bylo přítomno, je Minulost, to, co bude přítomno, je Budoucnost.“
Obecná struktura argumentu
McTaggartův argument o nereálnosti času má dvě části. V první části tvrdí, že samotná řada B je pro existenci času nedostatečná. Přitom také tvrdí, že řada A je pro čas nezbytná. Čas vyžaduje změnu a jak řada B, tak řada C bez řady A nezahrnují změnu. Proto je třeba popsat čas pomocí řady A.
Ve druhé části argumentuje pro závěr, že řada A je nesouvislá, protože vede k rozporům. Konkrétně tvrdí, že vzhledem k tomu, že každá událost, která nastane, bude jednou budoucností, jindy přítomností a potřetí (a navždy) minulostí, každá událost je příkladem nebo instancí každé časové vlastnosti: budoucnosti, přítomnosti a pastvnosti.
Vzhledem k tomu, že se tyto vlastnosti vzájemně vylučují (nelze je spoluinstanciovat), pojetí času řady A vyvolává absurditu, rozpor. Jsou-li obě části jeho argumentu rozumné, pak čas musí být jen iluze; nemá žádný skutečný ontologický status.
McTaggart definoval dvě pevné řady (řady B a C) a jednu sérii, která je průběžně vytvářena (řady A). To je stěžejní pro jeho argument o způsobu, jakým se věci mění. V řadách B a C mají věci pevné pozice a pevné rozsahy, takže se nemohou měnit. Jsou definovány jako statické od počátku.
O událostech v B-sérii McTaggart říká: „Žádná událost nemůže přestat být nebo začít být sama sebou, protože nikdy nepřestane mít místo jako sama sebe v B-sérii. Tudíž jedna událost se nemůže změnit v jinou.“ a „Jak B-série naznačuje trvalé vztahy, žádný okamžik nemůže nikdy přestat být, ani se nemůže stát dalším okamžikem.“
Vzhledem k tomu, že řada C je, stejně jako řada B, souborem událostí obsazených ve stejném pořadí navěky, je podle McTaggarta také neměnná. O událostech v řadě C říká: „…že mají toto pořadí, neznamená, že dochází k jakékoli změně, než je pořadí písmen abecedy…“
Nicméně, objevily se pokusy vysvětlit myšlenku změny od některých zastánců B-řady. Ačkoli odmítají čas celkově, nesouhlasí s tím, že čas musí být také tak opuštěn.
McTaggart se ptá, zda změna, která nastane u události v sérii A, je kvalitou události nebo vztahem mezi událostmi. Domnívá se, že existuje jeden vztah, který si zaslouží úvahu: „minulá událost se mění pouze v jednom ohledu – že každý okamžik je vzdálenější od současnosti, než byla předtím“
Relativní postavení události v řadě A by mohlo být považováno za náznak změny. McTaggart pak tvrdí, že tento vztah ukazuje, že samotná řada A nemůže existovat.
Základní argument proti řadě A konstatuje, že pokud se události mění vztahem, ve kterém se vzdalují od současnosti v řadě A, pak jeden termín vztahu by byl v řadě C a druhý termín by byl přítomný moment v řadě A. To znamená, že: „Vztahy, které tvoří řadu A, pak musí být vztahy událostí a okamžiků k něčemu, co samo o sobě v časové řadě není.“
Tento koncept pak vede k dalším argumentům proti sérii A. V prvním z nich je poukázáno na to, že pojmy budoucnost, minulost a přítomnost jsou neslučitelné, přesto má každá událost všechny tři tyto vztahy. McTaggart poznamenává, že by se tomu dalo vyhnout popisem události jako byla budoucnost, je přítomnost a bude minulost. Domnívá se, že to zahrnuje začarovaný kruh, protože to předpokládá čas na vysvětlení času, tj. předpokládá další sérii A v budoucnosti nebo minulosti.
V druhém argumentu, vztahujícím se k prvnímu, je poukázáno na to, že pokud každá událost byla budoucí, je přítomná a bude minulostí, pak když se uvažuje o A-sérii, existuje ještě další A-série, kde je událost přítomná v budoucnosti, a tak dále ad infinitum. McTaggart to nazývá začarovanou nekonečnou řadou a argumentuje proto, že A-série je neudržitelná.
1.Všechny události mají vlastnosti minulosti, současnosti a budoucnosti zároveň.
2.Že tyto A-vlastnosti jsou vzájemně nekompatibilní (nebo se vzájemně vylučují).
Člověk může mít námitky proti první premise a obvinit McTaggarta, že předpokládá, že všechny události mají tyto vlastnosti ve stejnou dobu. Je to v předpokladu, že všechny události začínají rozporem, který vyžaduje napětí, které vytváří regresi, ale jakmile to odmítneme, rozpor ani nevzlétne. Událost je prý minulostí, ale není zároveň přítomná ani budoucí, a stejně tak se říká, že událost je přítomná, ale ne minulostí a budoucností.
Tyto argumenty uzavírá konstatováním, že „naším důvodem pro odmítání času, lze říci, je to, že čas nelze vysvětlit bez předpokladu času“.
Vliv „Neskutečnosti času“
McTaggartova práce vedla k řadě produktivních oblastí ve filozofii času. Položil základy jak napjatých, tak i napjatých teorií času. Odmítá relativistický přístup, ale poznamenává, jak by to ovlivnilo jeho analýzu.