Niemannova-Pickova choroba (vyslovováno nē′mahn pik) označuje skupinu fatálních dědičných metabolických poruch, které jsou zahrnuty do větší rodiny lysozomálních chorob ukládání (LSD).:536
Niemannova-Pickova onemocnění jsou genetická onemocnění primárně postihující aškenázské Židy, která se zařazují do podskupiny LSD zvané sfingolipidózy nebo poruchy ukládání lipidů, při nichž se ve slezině, játrech, plicích, kostní dřeni a mozku hromadí škodlivé množství tukových látek neboli lipidů.
V klasické infantilní variantě typu A způsobuje mutace missense úplný nedostatek sfingomyelinázy. Sphingomyelin je složkou buněčné membrány včetně organelární membrány, a tak nedostatek enzymu blokuje degradaci lipidů, což má za následek hromadění sfingomyelinu v lysozomech v linii fagocytů makrofágů-monocytů. Postižené buňky se zvětšují, někdy až o průměru 90 mikronů, sekundárně po distenzi lysozomů se sfingomyelinem a cholesterolem.
Histologie demonstruje lipidy obtěžkané makrofágy v dřeni, stejně jako patologii „mořsko-modré histiocyty“.
Vytváří se četné malé vakuoly poměrně jednotné velikosti, které dodávají cytoplazmě pěnivý vzhled.
Příznaky souvisí s orgány, ve kterých se hromadí. Zvětšení jater a sleziny (hepatosplenomegalie) může způsobit sníženou chuť k jídlu, abdominální distenzi a bolest, stejně jako trombocytopenii sekundárně po splenomegalii.
Akumulace sfingomyelinu v centrálním nervovém systému (včetně mozečku) má za následek nejistou chůzi (ataxii), nezřetelnou řeč (dysartrii) a diskoordinované polykání (dysfagii). Dysfagie bazálních ganglií způsobuje abnormální držení končetin, trupu a obličeje (dystonii) a onemocnění horního mozkového kmene má za následek zhoršení dobrovolných rychlých pohybů očí (supranukleární obrna zraku). Rozšířenější onemocnění postihující mozkovou kůru a subkortikální struktury je zodpovědné za postupnou ztrátu intelektuálních schopností způsobující demenci a záchvaty.
Poruchy spojené se spánkem jsou také pozorovány, včetně gelastické kataplexie (náhlá ztráta svalového tonu spojená se smíchem) a inverze spánku (ospalost během dne a bdění v noci).
Léčba Niemannovy-Pickovy choroby je omezená, péče je většinou podpůrná. Anekdoticky se o transplantaci orgánů pokusili s omezeným úspěchem. Budoucí vyhlídky zahrnují enzymatickou náhradu a genovou terapii. U typu B se o transplantaci kostní dřeně pokusili. Podpůrná péče prostřednictvím výživy, léků, fyzikální terapie a sledování specialisty může pomoci s kvalitou života.
V lednu 2009 společnost Actelion oznámila, že lék Zavesca (Miglustat) byl v Evropské unii schválen k léčbě progresivních neurologických projevů u dospělých pacientů a dětských pacientů s Niemannovou-Pickovou chorobou typu C (NPC). Lék je pacientům ve Spojených státech k dispozici na experimentální bázi. Výzkumníci z University of Texas Southwestern Medical School navíc zjistili, že když myším Niemanna Picka typu C byla aplikována injekce CYCLO (2-hydroxypropyl-β-cyklodextrin nebo HPBCD), když jim bylo 7 dní, došlo k výraznému zlepšení v testech jaterních funkcí, mnohem menší neurodegeneraci a nakonec k výraznému prodloužení života. Tyto výsledky naznačují, že 2-hydroxypropyl-β-cyklodextrin akutně ruší poruchu ukládání pozorovanou u Niemannovy-Pickovy choroby typu C.
V dubnu 2009 byl oznámen slibný vývoj v léčbě Niemanna Picka typu C. Americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv udělil v rámci svého programu „užití ze soucitu“ zvláštní povolení pro pětiletá jednovaječná dvojčata Addison a Cassidy Hempelovy z Rena v Nevadě, aby dostávala intravenózní infuze 2-hydroxypropyl-β-cyklodextrinu. Dvojčata jsou první ve Spojených státech, která podstoupila experimentální léčbu touto cukrovou sloučeninou a v současné době podstupují léčbu v Renown Regional Medical Center v Renu.
Albert Niemann publikoval první popis toho, co je dnes známé jako Niemannova-Pickova choroba typu A, v roce 1914. Ludwig Pick popsal patologii této choroby v sérii prací ve 30. letech 20. století.
Mutace v genu SMPD1 způsobují Niemannovu-Pickovu chorobu typu A a B a mutace v NPC1 a NPC2 Niemannovu-Pickovu chorobu typu C (NPC). Typ D byl původně oddělen od typu C, aby vymezil skupinu pacientů s jinak identickými poruchami, kteří měli společný novoskotský původ. O pacientech v této skupině je nyní známo, že sdílejí specifickou mutaci v genu NPC 1 a NPC se nyní používá k zahrnutí obou skupin. Termíny „Niemann-Pickův typ I“ a „Niemann-Pickův typ II“ byly navrženy k oddělení vysoké a nízké sfingomyelinové formy choroby počátkem 80. let, ještě před popsáním molekulárních defektů.
Niemannova-Pickova choroba se dědí v autozomálně recesivním vzorci, což znamená, že obě kopie, nebo alely genu, musí být zmutovány (změněny tak, že je narušena funkce, na rozdíl od polymorfismu, v němž je sekvence nukleotidů změněna, ale nezpůsobuje žádné funkční narušení), aby byla osoba postižena touto poruchou. Nejčastěji nejsou postiženi rodiče dítěte s autozomálně recesivní poruchou, ale jsou nositeli jedné kopie změněného genu. Pokud jsou oba rodiče nositeli, je u postiženého dítěte 25% šance s každým těhotenstvím. Genetické poradenství a genetické testy se doporučují rodinám, které mohou být nositeli Niemannovy-Pickovy choroby.
V roce 1961 byla zavedena tato klasifikace:
Nyní, když je genetika lépe pochopena, lze tuto podmínku klasifikovat následovně: