Orientační reflex (nazývaný také orientační reakce) je vrozený reflex, který způsobuje, že organismus okamžitě reaguje na změnu prostředí, pokud tato změna není natolik náhlá, aby vyvolala úlek. Je charakterizován vzorci chování a fyziologických reakcí na nové nebo potenciálně ohrožující podněty, jako jsou : zaměření pozornosti, otočení hlavy a těla směrem k podnětu a vzbuzení retikulárního aktivačního systému a sympatického nervového systému.
Poprvé tento jev popsal ruský fyziolog Ivan Sečenov ve své knize Reflexy mozku z roku 1863 a termín zavedl Ivan Pavlov, který jej také označil jako reflex Shto eto takoi? (Что это такое? neboli Co to je?). Orientační reakce je reakcí na nové nebo významné podněty. V 50. letech 20. století se orientační reakcí systematicky zabýval ruský vědec Jevgenij Sokolov, který zdokumentoval jev zvaný „habituace“, označující postupný „efekt obeznámenosti“ a snižování orientační reakce při opakovaných prezentacích podnětů.
Výzkumníci zjistili řadu fyziologických mechanismů spojených s OR, včetně změn fázové a tonické reakce kožní vodivosti (SCR), elektroencefalogramu (EEG) a srdeční frekvence po novém nebo významném podnětu. Všechna tato pozorování se objevují během několika sekund po zavedení podnětu. Zejména EEG studie OR korespondují zejména s vlnou P300 a složkou P3a potenciálu souvisejícího s OR (ERP).
Současné znalosti o lokalizaci OR v mozku jsou stále nejasné. V jedné studii využívající fMRI a SCR vědci zjistili, že nové vizuální podněty spojené s reakcemi SCR typickými pro OR odpovídaly také aktivaci v hipokampu, předním cingulátním gyru a ventromediální prefrontální kůře. Předpokládá se, že tyto oblasti jsou také do značné míry zodpovědné za emoce, rozhodování a paměť. Zvýšení bylo zaznamenáno také v mozečkové a extrastriatální kůře, které se významně podílejí na vizuálním vnímání a zpracování.
Když se jedinec setká s novým podnětem z prostředí, například s jasným zábleskem světla nebo náhlým hlasitým zvukem, věnuje mu pozornost ještě dříve, než ho identifikuje. Zdá se, že tento orientační reflex je přítomen již v raném stádiu vývoje, protože děti otočí hlavu směrem ke změně prostředí{Cowan, 1995}. Z evolučního hlediska je tento mechanismus užitečný při rychlé reakci na události, které vyžadují okamžitou akci.
Sokolovovo zkoumání OR bylo motivováno především pochopením habituace. Za předpokladu, že první zavedení nového podnětu, který je v Sokolovově pojetí definován jako jakákoli změna oproti „aktuálně aktivnímu neuronálnímu modelu“ (tomu, na co se jedinec právě zaměřuje), vede k OR. Při opakovaném zavádění téhož podnětu se však intenzita orientační reakce sníží a nakonec ustane. Pokud mají nové podněty přidružený kontextový význam, opakované podněty budou mít stále za následek postupně se snižující OR, i když s modifikovanou rychlostí úbytku.
Orientace při rozhodování
Předpokládá se, že orientační reakce hraje nedílnou roli při vytváření preferencí. Ve studiích Simiona a Šimodžóa bylo prokázáno, že subjekty, které se musely rozhodnout mezi dvěma možnostmi, si vybíraly položky, na které přednostně orientovaly svůj pohled. Tento pohled se může objevit, když je podnět přítomen, nebo poté, co byl odstraněn, přičemž v druhém případě je pohled fixován na místo, v němž byl podnět přítomen. Zajímavé je, že po rozhodnutí přestane docházet k vychýlení pohledu, což naznačuje, že vychýlení pohledu je příčinou preference, a nikoli jejím důsledkem. S ohledem na tuto postulovanou příčinnou souvislost s irelevantností přítomnosti podnětu se tvrdí, že orientace pohledu podporuje mechanismy rozhodování při vyvolávání preferenčního zkreslení.
Úloha mezi emocemi a pozorností
Na vzniku orientační reakce se podílí jak novost, tak význam podnětu. Konkrétně emoční význam podnětu, definovaný mírou jeho příjemnosti, může ovlivnit intenzitu orientační reakce směřující k zaměření pozornosti na předmět. Studie ukázaly, že během expozice neutrálních a emočně významných nových obrázků vyvolaly příjemné i nepříjemné obrázky vyšší hodnoty kožní vodivosti než neutrální obrázky. Při opakované stimulaci se všechny hodnoty kožní vodivosti snížily ve srovnání s představením novinek, i když u emočně významného obsahu se snižovaly pomaleji. Naopak studie sledující zpomalení srdeční činnosti při zavádění nových podnětů ukázaly výrazně větší zpomalení u nepříjemných podnětů ve srovnání s příjemnými a neutrálními podněty. Tato zjištění naznačují, že OR představuje kombinaci reakcí, které působí společně na společný podnět. Ještě důležitější je, že rozdíly mezi emočně nabitými a neutrálními podněty ukazují vliv emocí na orientaci pozornosti, a to navzdory novosti.