V paradoxu „Je sklenice napůl prázdná nebo napůl plná?“ by pesimistický přístup spočíval v tom, že vybereme napůl prázdnou.
Pesimismus, z latinského pessimus (nejhorší), je
stav mysli, který negativně zabarvuje vnímání života, zejména s ohledem na budoucí události. Hodnotové úsudky se mohou mezi jednotlivci dramaticky lišit, a to i v případě, že úsudky o skutečnostech jsou nesporné. Nejčastějším příkladem tohoto jevu je situace „Je sklenice z poloviny prázdná nebo z poloviny plná?“. Míra, v jaké jsou podobné situace hodnoceny jako něco dobrého nebo něco špatného, může být popsána ve smyslu něčího optimismu, respektive pesimismu.
V průběhu dějin měla pesimistická dispozice vliv na všechny hlavní oblasti myšlení.
Studium pesimismu má paralely se studiem deprese. Psychologové sledují pesimistické postoje k emoční bolesti nebo dokonce biologii.
Aaron Beck tvrdí, že deprese je způsobena nerealistickými negativními názory na svět. Beck zahajuje léčbu rozhovorem s klienty o jejich negativních myšlenkách. Pesimisté jsou však často schopni poskytnout argumenty, které naznačují, že jejich chápání reality je oprávněné; jako v Depresivním realismu nebo (pesimistickém realismu). Optimismus je přinejmenším stejně svévolný jako pesimismus, optimisté na to prostě neradi myslí.
Filozofický pesimismus je podobná, ale ne identická představa, že život má zápornou hodnotu nebo že tento svět je tak špatný, jak jen může být. Mnozí filozofové si také povšimli, že pesimismus není dispozice, jak termín běžně naznačuje. Místo toho je to přesvědčivá filozofie, která přímo zpochybňuje pojem pokroku a to, co lze považovat za tvrzení optimismu založená na víře.
Významní filozofové pesimismu
Schopenhauer navíc uvažuje o touhách vůle přinášet utrpení: protože tyto sobecké touhy vytvářejí ve světě neustálé konflikty. Byznys biologického života je válkou všech proti všem. Rozum jen znásobuje naše utrpení tím, že nám umožňuje uvědomit si, že agenda biologie není něco, co bychom si zvolili, kdybychom měli na výběr, ale je nakonec bezmocná, aby nám bránila v tom, abychom jí sloužili, nebo aby nás osvobodila od bodnutí jejího bodnutí.
Místo toho, aby prosazoval osobní názor nebo názor na to, že vzhled tohoto světa je ten nejhorší možný, jako že sklenice je napůl plná nebo napůl prázdná, pokusil se to Schopenhauer logicky dokázat analýzou konceptu pesimismu.
Ale proti hmatatelně sofistikovaným Leibnizovým důkazům, že je to nejlepší ze všech možných světů, můžeme dokonce vážně a poctivě oponovat důkazu, že je to nejhorší ze všech možných světů. Možný totiž neznamená to, co si můžeme představit v naší představivosti, ale to, co může skutečně existovat a trvat. Nyní je tento svět uspořádán tak, jak by měl být, kdyby měl být schopen s velkými obtížemi dále existovat; kdyby byl o něco horší, nebyl by již schopen dále existovat. V důsledku toho, protože horší svět by nemohl dále existovat, je absolutně nemožný; a tak je tento svět sám o sobě nejhorším ze všech možných světů.
— Schopenhauer, The World as Will and Representation, Vol. II, Ch. 46.
Tvrdil, že mírné zhoršení podmínek, jako je malá změna oběžné dráhy planety, malý nárůst globálního oteplování, ztráta používání končetiny pro zvíře a tak dále, by mělo za následek destrukci. Svět je v podstatě špatný a „neměl by být“. To jsou sporná tvrzení, vezmeme-li v úvahu, že oběžná dráha planety není zcela konzistentní, globální teplota v čase kolísá a zvířata mohou žít i po ztrátě končetiny. Nicméně vezmeme-li v úvahu skutečnost, že velké výkyvy globální teploty obvykle v minulosti vedly k masovému vyhynutí a zvíře, které přijde o končetinu, jen zřídka přežije dlouho ve volné přírodě, mohou se zdát rozumná.
Proto jsou po celou dobu, pro trvání celku i pro trvání každé individuální bytosti, dány střídmě a skrovně podmínky a nic mimo ně. Proto je individuální život sám o sobě neustálým bojem o existenci, zatímco při každém kroku je ohrožen zkázou. Jen proto, že se tato hrozba tak často uskutečňuje, muselo být díky neuvěřitelně velkému přebytku semen učiněno opatření, aby zkáza jedinců nepřinesla zkázu ras, protože jen o ty se příroda vážně zajímá. V důsledku toho je svět tak špatný, jak jen může být, má-li vůbec existovat. Q.E.D.
V morálce lze identifikovat narativy úpadku: amorálnost Friedricha Nietzscheho, Freudův popis spolupráce jako sublimace, šokové experimenty Stanleyho Milgrama, pokračující přítomnost války a genocidy navzdory globální propojenosti a vnímané využívání tržního fundamentalismu.
V ~400 př.nl, pre-sokratický filozof Gorgias argumentoval ve ztraceném díle, O přírodě nebo neexistující:
Richard Rorty, Kierkegaard a Wittgenstein zpochybňují smysl zpochybňování toho, zda jsou naše konkrétní pojmy nějakým vhodným způsobem spojeny se světem, zda můžeme ospravedlnit naše způsoby popisu světa ve srovnání s jinými způsoby. Obecně tito filozofové tvrdí, že pravda nebyla o tom, jak ji správně uchopit nebo jak reprezentovat realitu, ale byla součástí společenské praxe a jazyk byl tím, co sloužilo našim účelům v určité době; za tímto účelem Poststrukturalismus odmítá jakékoli definice, které tvrdí, že objevily absolutní „pravdy“ nebo fakta o světě.
Být pesimistická sama o sobě není rysem žádné politické strany.
Konzervativní myslitelé, zejména sociální konzervativci, často vnímají politiku obecně pesimisticky. William F. Buckley proslule poznamenal, že „stojí proti dějinám a křičí ‚stop!’“ a Whittaker Chambers byl přesvědčen, že kapitalismus nutně podlehne komunismu, ačkoliv on sám byl násilně antikomunista. Sociální konzervativci často vidí Západ jako dekadentní a nihilistickou civilizaci, která opustila své kořeny v křesťanství a/nebo řecké filosofii a je odsouzena k morálnímu a politickému úpadku. Slouching Toward Gommorah od Roberta Borka a The Closing of the American Mind od Allana Blooma jsou slavnými vyjádřeními tohoto úhlu pohledu.
Mnozí ekonomičtí konzervativci a libertariáni se domnívají, že expanze státu a role vlády ve společnosti je nevyhnutelná, a v nejlepším případě proti ní bojují holdingovou akcí. Domnívají se, že přirozenou tendencí lidí je vládnout a že svoboda je výjimečný stav, který je nyní opouštěn ve prospěch sociálního a ekonomického zabezpečení, které poskytuje sociální stát.
Někteří ekologové se domnívají, že ekologie Země již byla nenávratně poškozena a ani nereálný posun v politice by k její záchraně nestačil. Podle tohoto názoru pouhá existence miliard lidí přetěžuje ekologii planety a nakonec vede k malthusiánskému kolapsu. Kolaps sníží schopnost Země uživit velký počet lidí po dlouhou dobu do budoucnosti.[citace nutná]
Kulturní pesimisté mají pocit, že zlatý věk je minulostí a současná generace je vhodná jen pro hloupost a kulturní kariérismus. Intelektuálové jako Oliver James dávají ekonomický pokrok do souvislosti s ekonomickou nerovností, stimulací umělých potřeb a blahobytu. Antikonzumisté identifikují stoupající trendy nápadné spotřeby a sebestředného, image vědomého chování v kultuře. Postmodernisté jako Jean Baudrillard dokonce tvrdí, že kultura (a tedy i naše životy) dnes nemají vůbec žádný základ v realitě.
Některé významné formulace šly za tento rámec a navrhly všeobecně použitelný cyklický model historie – zejména ve spisech Giambattisty Vica.
Jako sebenaplňující se proroctví
Pesimismus je někdy chápán jako sebenaplňující se proroctví; pokud jedinec cítí, že je něco špatného, je pravděpodobnější, že se to zhorší.
V průběhu dějin někteří došli k závěru, že pesimistický postoj, i když je oprávněný, je třeba se vyvarovat, aby vydržel. Optimistické postoje jsou upřednostňovány a jsou emocionálně ohleduplné. Al-Ghazali a William James odmítli svůj pesimismus poté, co prodělali psychickou , nebo dokonce psychosomatickou nemoc.
Kritika tohoto druhu však předpokládá, že pesimismus nevyhnutelně vede k náladě temnoty a naprosté deprese. Mnozí filozofové by nesouhlasili a tvrdili, že termín „pesimismus“ je zneužíván. Spojitost mezi pesimismem a nihilismem je přítomna, ale to první nutně nevede k tomu druhému, jak se domnívali filozofové jako Albert Camus. Štěstí není neoddělitelně spjato s optimismem, ani pesimismus není neoddělitelně spjat s neštěstím. Lze si snadno představit nešťastného optimistu a šťastného pesimistu. Obvinění z pesimismu mohou být použita k umlčení legitimní kritiky. Ekonom Nouriel Roubini byl za své strašlivé, ale přesné předpovědi nadcházející globální finanční krize v roce 2006 do značné míry zavrhován jako pesimista.
Nietzsche věřil, že staří Řekové vytvořili tragédii v důsledku svého pesimismu. „Je pesimismus nutně znamením úpadku, rozkladu, degenerace, unavených a slabých instinktů… Existuje pesimismus síly? Intelektuální záliba v tvrdém, hrůzném, zlém, problematickém aspektu existence, podnícená blahem, přetékajícím zdravím, plností existence?“