V medicíně a biologii se přenosem rozumí přenos infekční nemoci z nakaženého hostitelského jedince nebo skupiny na konspecifického jedince nebo skupinu, bez ohledu na to, zda byl druhý jedinec nakažen již dříve. Někdy může přenos konkrétně znamenat infekci dříve neinfikovaného hostitele[cit. potřeba].
Tento termín obvykle označuje přenos mikroorganismů přímo z jedné osoby na druhou jedním nebo více z následujících způsobů:
Přenos může být také nepřímý, a to prostřednictvím jiného organismu, buď vektoru (např. komára), nebo mezihostitele (např. tasemnice u prasat se může přenést na člověka, který pozře nesprávně tepelně upravené vepřové maso). Nepřímý přenos se může týkat zoonóz nebo typičtěji větších patogenů, jako jsou makroparaziti se složitějším životním cyklem.
Nemoc se může přenášet přímo dvěma způsoby:
(vektory nebo fomity, které umožňují přenos nemoci bez fyzického kontaktu).
Přenos, příznaky a přežití
Při přenosu je místem přenosu místo na těle, kam se patogen dostane.
Tento způsob přenosu, známý také jako respirační cesta, je typickým způsobem přenosu mnoha infekčních agens. Pokud infikovaná osoba zakašle nebo kýchne na jinou osobu, mohou mikroorganismy suspendované v teplých, vlhkých kapénkách proniknout do těla nosem, ústy nebo očními plochami. Mezi nemoci, které se běžně šíří kašláním nebo kýcháním, patří (alespoň):
Přenos virových kapének
Přímý kontakt je při této cestě vzácný, alespoň pro člověka. Častější jsou nepřímé cesty: potraviny nebo voda se kontaminují (lidé si před přípravou jídla neumyjí ruce nebo se do pitné vody dostanou neupravené odpadní vody) a lidé, kteří je jedí a pijí, se nakazí. V rozvojových zemích je od roku 2006 většina odpadních vod vypouštěna do životního prostředí nebo na ornou půdu; i ve vyspělých zemích dochází k občasným poruchám systému, které mají za následek přetečení kanalizace. To je typický způsob přenosu infekčních agens (přinejmenším):
Jedná se o jakoukoli nemoc, kterou se lze nakazit při pohlavním styku s jinou osobou, včetně vaginálního nebo análního sexu nebo (méně často) při orálním sexu (viz níže). K přenosu dochází buď přímo mezi povrchy, které se dotýkají při pohlavním styku (obvyklá cesta u bakteriálních infekcí a infekcí způsobujících vředy), nebo ze sekretů (sperma nebo tekutina vylučovaná vzrušenou ženou), které nesou infekční agens, jež se do krevního oběhu partnera dostanou drobnými trhlinkami v penisu, pochvě nebo konečníku (to je obvyklejší cesta u virů). V tomto druhém případě je anální sex podstatně nebezpečnější, protože penis otevírá více trhlin v konečníku než vagina, protože vagina je pružnější a přizpůsobivější.
Mezi nemoci přenosné pohlavní cestou patří (přinejmenším):
Předpokládá se, že pohlavně přenosné nemoci, jako je HIV a hepatitida B, se obvykle nepřenášejí kontaktem z úst do úst, ačkoli je možné přenést některé pohlavně přenosné nemoci mezi genitáliemi a ústy při orálním sexu. V případě HIV byla tato možnost prokázána. Je to také příčinou zvýšeného výskytu viru herpes simplex 1 (který je obvykle zodpovědný za infekce v ústní dutině) při infekcích genitálií a zvýšeného výskytu viru typu 2 (častějšího v genitáliích) při infekcích v ústní dutině.
Nemoci, které se přenášejí především orální cestou, se mohou přenášet přímým orálním kontaktem, například líbáním, nebo nepřímým kontaktem, například sdílením sklenice na pití nebo cigarety.
Mezi nemoci, o nichž je známo, že se přenášejí líbáním nebo jiným přímým či nepřímým orálním kontaktem, patří všechny nemoci uvedené výše jako přenosné kapénkovým kontaktem a také (přinejmenším):
(Všimněte si, že se jedná o všechny formy herpes viru.)
Přenos přímým kontaktem
Nemoci, které se mohou přenášet přímým kontaktem, se nazývají nakažlivé (nakažlivý není totéž co infekční; ačkoli všechny nakažlivé nemoci jsou infekční, ne všechny infekční nemoci jsou nakažlivé). Tyto nemoci se mohou přenášet také sdílením ručníku (kdy se ručník intenzivně otírá o obě těla) nebo částí oděvu, které jsou v těsném kontaktu s tělem (např. ponožky), pokud nejsou mezi jednotlivými použitími důkladně vyprány. Z tohoto důvodu často propuknou nakažlivé nemoci ve školách, kde se sdílejí ručníky a náhodně vyměňují osobní oděvy v šatnách.
Mezi nemoci přenosné přímým kontaktem patří:
Ta se přenáší z matky na dítě, často v děloze nebo během porodu (označuje se také jako perinatální infekce). Vzácněji se vyskytuje prostřednictvím mateřského mléka.
Mezi infekční nemoci, které se mohou tímto způsobem přenášet, patří: HIV, hepatitida B a syfilis.
přenos v důsledku lékařských zákroků, jako je injekce nebo transplantace infikovaného materiálu.
Mezi nemoci, které se mohou přenášet iatrogenně, patří:
Vektor je organismus, který sám nezpůsobuje onemocnění, ale přenáší infekci tím, že přenáší patogeny z jednoho hostitele na druhého.
Cesta přenosu je pro epidemiology důležitá, protože způsoby kontaktu se mezi různými populacemi a různými skupinami obyvatel liší v závislosti na socioekonomických, kulturních a dalších charakteristikách. Například nízká osobní a potravinová hygiena v důsledku nedostatku čistého vodovodu může vést ke zvýšenému přenosu nemocí fekálně-orální cestou, jako je cholera. Rozdíly ve výskytu těchto onemocnění mezi různými skupinami mohou rovněž vrhat světlo na cesty přenosu onemocnění. Pokud například zjistíme, že dětská obrna se častěji vyskytuje ve městech v nerozvinutých zemích, kde není k dispozici čistý vodovod, než ve městech s dobrým vodovodním systémem, můžeme vyslovit teorii, že dětská obrna se šíří fekálně-orální cestou.