Nedovolené jednání je odborný termín, který zavedl John L. Austin v průběhu svých výzkumů týkajících se toho, co nazývá „performativ“ a „konstantní výroky“. Podle Austinovy původní interpretace v jeho slavném Jak dělat věci se slovy je nedomyšlené jednání jednání (1) pro jeho provedení musím dát nějaké jiné osobě jasně najevo, že toto jednání je vykonáno (Austin hovoří o „zajištění přijetí“), a (2) jehož provedení zahrnuje produkci toho, co Austin nazývá „konvenčními důsledky“, jako jsou např. práva, závazky nebo závazky. Například, abych mohl splnit slib, musím dát svým posluchačům jasně najevo, že k tomuto slibu dochází, a provedení slibu zahrnuje závazek splnit slibovanou věc: tudíž slib je nedobrovolné jednání v současném smyslu.
Nicméně, z určitých důvodů, mezi nimi nedostatečná znalost Austinovy původní expozice, je pojem ‚illocutionary act‘ v dnešní době chápán v celé řadě jiných způsobů. Například, mnozí definují pojem s odkazem na příklady, říká takové věci, jako že každý řečový akt, který se rovná konstatování, zpochybňování, přikazování, slibování, a tak dále, je illocutionary act; pak často nedávají žádný smysl výrazu ‚illocutionary act‘ schopný objasnit, co je illocutionary act v podstatě spočívá.
Často je také zdůrazňováno, že Austin zavedl illokulační akt prostřednictvím kontrastu s jinými druhy činů: illokulační akt, říká, je akt prováděný v tom, že něco říká, v kontrastu s locutionary aktem, aktem, že něco říká, a také v kontrastu s perlocutionary aktem, aktem prováděným v tom, že něco říká.
Ještě další pojetí „illocutionary acts“ sahá až k Schifferově slavné knize Smysl (1972), v níž je illocutionary act představován jako pouhý akt smyslu něčeho.
V návaznosti na pojetí Bacha a Harniše, jak bylo zavedeno v ‚Linguistic Communication and Speech Acts‘ (1979), je opět ilustrační akt pokusem o komunikaci, což Bach a Harniš opět analyzují jako vyjádření postoje.
Searle (např. 1969, 1979). Nicméně, jak podrobně ukazuje Doerge (2006), Searleho příspěvky zůstávají ve své podstatě velmi útržkovité a ani zdaleka nepředstavují propracovanou teorii; to, co Searle předkládá, naznačuje velmi rozdílné pojetí „illocutionary acts“ a tudíž se zabývá zcela odlišnými tématy; a navzdory přijetí Austinovy terminologie Searle nakonec nepočítá s pojetím, které Austin zavedl. Nicméně, Searleho práce, zejména ty dřívější, rozšířily a obohatily studium a používání pojmu illocutionary acts ve velké míře.
Existuje brilantní studie Austinových ústředních pojmů, včetně pojmu „ilustrující akt“, od Jana S. Anderssona, „Jak definovat ‚výkon’“. Tato kniha překonává současný stav umění v řadě důležitých aspektů. Bohužel byla téměř zcela ignorována učeností angloamerické tradice – možná proto, že je velmi hustě napsaná a zároveň přesně zpracovaná, a tudíž není snadno čitelná.
Pojem iluzorní síly zůstává v Austinově původním popisu dosti nejasný. Někteří následovníci Austina jako např. David Holdcroft považují iluzorní sílu za vlastnost výroku, který má být učiněn s určitým záměrem, totiž úmyslem provést ten či onen iluzorní čin – jako kontrast s úspěšným provedením činu, který má dále vyžadovat vhodnost určitých okolností. Podle tohoto pojetí může mít můj výrok „Vsadím se s tebou o pět liber, že bude pršet“ docela dobře iluzorní sílu, i když mě neslyšíš. Nicméně jiní učenci jako např. Bach a Harnish předpokládají iluzorní sílu jen pro případ, že ten či onen iluzorní čin bude skutečně (tedy úspěšně) proveden. Podle tohoto pojetí jsi musel slyšet a pochopit, že se s tebou chci vsadit, aby můj výrok měl „iluzorní sílu“.
Ilokulační síla některých výroků není zcela zřejmá: pokud někdo řekne „tady je určitě zima“, účinek výroku je kontextuální. Mohlo by se stát, že osoba jednoduše popisuje místnost, v takovém případě by ilukční silou byl popis teploty místnosti. Pokud je možné změnit prostředí, například zvýšením topení nebo zavřením okna, může být záměrem osoby přimět někoho jiného, aby něco udělal se zimou, v takovém případě by ilukční silou byla činnost druhé osoby. Toto druhé použití se označuje jako zákon o nepřímé řeči, protože standardní ilukční silou otázky je získání informace, ale zde implicitním vydáním příkazu se mluvčí odchyluje od běžného účelu otázky.
Indikátory nepřípustné síly
Ilokulační negace může být odlišena od výrokové negace tím, že zvážíme rozdíl mezi „neslibuji, že přijdu“ a „slibuji, že nepřijdu“. První je iluzorní negace – to „ne“ neguje slib. Druhá je výroková negace. Obecně platí, že iluzorní negace mění typ iluzorního jednání.