Realitní terapie je specifický přístup v psychoterapii a poradenství. Od poloviny 60. let ji vyvíjel především psychiatr Dr. William Glasser. Realitní terapie je založena na konceptu zvaném teorie volby (původně se nazývala teorie kontroly). Prosadila se v USA i v mezinárodním měřítku a široce se uplatnila i ve vzdělávání.
Přístup Reality Therapy k poradenství a řešení problémů se zaměřuje na přítomnost a přítomnost klienta a na to, jak vytvořit lepší budoucnost, místo toho, aby se dlouze soustředil na minulost. Klade důraz na rozhodování a konání a kontrolu nad vlastním životem. Klienti se obvykle snaží zjistit, co skutečně chtějí a zda to, co právě dělají (jak se rozhodnou chovat), je skutečně přibližuje k tomuto cíli nebo se od něj vzdaluje.
Reality terapie je považován za kognitivně-behaviorální přístup k terapii; to znamená, že se zaměřuje na usnadnění klienta, aby si uvědomil, a pokud je to nutné, změnit, své myšlenky a činy.
Reality Therapy byla vyvinuta v nemocnici Veterans Administration v Los Angeles na počátku 60. let Dr. Williamem Glasserem a jeho mentorem a učitelem, psychiatrem Dr. G. L. Harringtonem. V roce 1965 Dr. Glasser publikoval knihu Reality Therapy ve Spojených státech. Tento termín odkazuje na proces, který je přátelský k lidem a zaměřený na lidi a nemá nic společného s tím, že dává lidem dávku reality (jako hrozbu nebo trest), ale spíše pomáhá lidem rozpoznat, jak je fantazie může rozptýlit od jejich lepších rozhodnutí (co mohou kontrolovat) v životě.
V 70. letech 20. století byly tyto koncepty rozšířeny do toho, co Dr. Glasser tehdy nazval „Teorie řízení“, což je termín používaný v názvu několika jeho knih. V polovině 90. let byly stále se vyvíjející koncepty lépe popsány jako „Teorie výběru“, termín, který Dr. Glasser nyní preferuje. Praxe terapie realitou zůstává základním kamenem většího celku jeho práce.
Navázání vztahu s klientem je považováno za nejdůležitější faktor ve všech typech terapie. Bez tohoto vztahu nebudou ostatní kroky účinné.
V extrémních případech může být terapeut jedinou osobou v klientově životě, která je ochotna snášet klientovo chování dostatečně dlouho, aby navázala vztah, což může od terapeuta vyžadovat velkou dávku trpělivosti. V jiných případech je klient součástí mnoha vztahů, ale potřebuje jen vztah s důslednějším pozitivním důrazem.
Aktuální chování a vyhodnocení vašeho chování
Psychoterapeut musí klienta zaměřit spíše na aktuální chování než na minulé zkušenosti.
Terapeut žádá klienta, aby zhodnotil jeho současné chování (což pravděpodobně není prospěšné, jinak klient nemusí mít negativní důsledky z chování dostatečně motivujícího k vyhledání terapie). V mnoha případech musí terapeut na klienta tlačit, aby zkoumal dopady jeho chování, ale je důležité, aby úsudek učinil klient a ne terapeut.
Plánování možného chování
Naplánujte si nějaké chování, které bude pravděpodobně fungovat lépe. Klient bude pravděpodobně potřebovat nějaké návrhy a podněty od terapeuta, ale pomůže, když plán sám přijde od klienta. Je důležité, aby počáteční kroky byly dostatečně malé, aby měl klient téměř jistotu, že uspěje, aby se vybudovala důvěra.
V mnoha případech je problém klienta důsledkem špatného vztahu s někým, a protože klient nemůže změnit chování někoho jiného, terapeut se zaměří na věci, které klient může dělat jednostranně. Klient se může obávat, že druhá osoba toho využije a neopětuje to, ale ve většině případů změna chování zmírní napětí natolik, že druhá osoba také ustoupí. Pokud se tak nestane, terapeut také podpoří klienta v budování pozitivnějších vztahů s ostatními lidmi. Vztah s terapeutem udržuje klienta dostatečně dlouho na to, aby si tyto další vztahy vytvořil.
Účastník se musí zavázat k provedení plánu. To je důležité, protože mnoho klientů udělá pro terapeuta věci, které by neudělali jen pro sebe. V některých případech může být užitečné učinit závazek písemně.
Žádné výmluvy, žádný trest, nikdy se nevzdávej
Pokud neexistuje trest, pak není důvod přijímat výmluvy (povšimněte si, že trest může být neúčinný u klientů, kteří očekávají neúspěch, viz Naučená bezmocnost). Terapeut trvá na tom, aby klient buď provedl plán, nebo přišel s proveditelnějším plánem. Pokud terapeut udržuje s klientem dobré vztahy, může být velmi těžké odolat provedení plánu, na kterém se klient dohodl, že bude proveditelný. Pokud je plán příliš ambiciózní pro klientovy současné schopnosti, pak terapeut a klient vypracují jiný plán.<1>
Ve vzdělávání může být terapie realitou použita jako základ pro plán řízení tříd celé školy. Školy, které odpovídají charakteristikám Glasserových teorií, jsou známé jako kvalitní školy.
Pro více informací navštivte WikEd Reality Therapy
Reality terapie je zaměřena na našich pět základních, geneticky obdařených potřeb.
Tyto potřeby jsou rozděleny do pěti okruhů.
Prvním je naše primární a fyzická potřeba:
A následující čtyři jsou psychologické.
Jedním ze základních principů terapie realitou je, že ať už si to uvědomujeme nebo ne, jednáme (chováme se) tak, abychom tyto potřeby neustále naplňovali.
Ale nejednáme nutně efektivně. Společenská styk s lidmi je účinný způsob, jak naplňovat naši potřebu sounáležitosti. Sedět v koutě a plakat v naději, že k nám lidé přijdou, je obecně neúčinný způsob, jak tuto potřebu naplňovat – může to fungovat, ale je to bolestivé a nese to strašně vysokou cenu pro nás i pro ostatní.
Pokud je tedy život neuspokojivý nebo jsme v tísni nebo v nesnázích, tento přístup obhajuje, že jednou ze základních věcí je pečlivě kontrolovat, zda se nám daří naplňovat naše základní psychologické potřeby moci, sounáležitosti, svobody a zábavy.
V této společnosti je potřeba přežití normálně uspokojována – právě v tom, jak uspokojujeme čtyři psychologické potřeby, se dostáváme do problémů. Reality Therapy má za to, že klíčem k chování je zůstat si vědomi toho, co v současnosti chceme. Je to proto, že tvrdí, že to, co nás jako sociální bytosti skutečně pohání, jsou naše potřeby. My o svých potřebách jako takových nepřemýšlíme. Myslíme na to, co chceme, chováme se tak, abychom dostali, co chceme, fantazírujeme o tom, co chceme atd. Ale často si nejsme vědomi ani našich skutečných tužeb, ani toho, jak jsou s nimi spojeny naše současné činy.
Je to do značné míry terapie naděje, založená na přesvědčení, že jsme produkty minulosti, ale nemusíme být jejími oběťmi.
Vytvářet plány a provádět akce
Realitní terapie posiluje lidi tím, že zdůrazňuje sílu dělat to, co máte pod kontrolou. A dělání je jádrem Realitní terapie.
Chování, v Reality Therapy a v termínech Williama Glassera Choice Theory, se skládá ze čtyř aspektů, neboli vektorů: Myšlení, Jednání, Pocit a Fyziologie. Můžeme si přímo vybírat své myšlenky a činy; máme velké potíže s přímým výběrem našich pocitů a naší fyziologie (zpocené dlaně, bolesti hlavy, nervové tiky, zrychlený puls atd.)
Kontrola je v terapii realitou považována za klíčový problém. K uspokojení svých potřeb potřebují lidské bytosti kontrolu: jedna osoba usiluje o kontrolu prostřednictvím pozice a peněz, druhá chce kontrolovat svůj fyzický prostor, jako teenager, který zakazuje všem rodičům a osobám podobným rodičům vstup do svého pokoje, další chce předsedat výboru, další chce kancelář s rohem a dvěma okny, další chce dvě jehněčí kotlety, pečené fazole a tři vařené brambory na stole přesně v 18:30.
Kontrola nás dostává do problémů dvěma základními způsoby: když se snažíme ovládat ostatní lidi a když užíváme drogy a alkohol, abychom měli falešný pocit kontroly. V samotném jádru teorie volby je základní přesvědčení, že jediný člověk, kterého mohu skutečně ovládat, jsem já sám.
Pokud si myslím, že mohu ovládat ostatní, ubírám se směrem frustrace. Pokud si myslím, že ostatní mohou ovládat mě (a tak mohu za vše, co se v mém životě děje), mám tendenci nedělat nic a opět mířím k frustraci.
Skutečně mohou existovat věci, které se nám „přihodí“ a za které nejsme osobně zodpovědní, ale můžeme si vybrat, jak s těmito věcmi naložíme. Snažit se ovládat druhé lidi je z pohledu Reality Therapy marná naivní naděje. Je to nikdy nekončící bitva, odcizuje nás ostatním a způsobuje nekonečnou bolest a frustraci.
Proto je nezbytné držet se toho, co je v naší vlastní moci, a respektovat právo druhých lidí na uspokojení jejich potřeb.
Okamžitý pocit kontroly můžeme samozřejmě získat z alkoholu a některých dalších drog. Tento způsob kontroly je však falešný a nabodává skutečnou úroveň kontroly, kterou nad sebou máme. To vytváří nekonzistentní úroveň kontroly nad sebou samými, což vytváří ještě větší disonanci v naší osobní kontrole.
Nejen to špatné, co se nám tam přihodilo, ale jsou tam i naše úspěchy. Těžištěm praktika Reality Therapy je naučit se, co je třeba se naučit o minulosti, ale co nejrychleji přejít k tomu, aby byl klient schopen uspokojit své potřeby a přání v současnosti i v budoucnosti.
Je to proto, že naše současné vnímání ovlivňuje naše současné chování, a tak je to právě toto současné vnímání, přes které praktický lékař Reality terapie pomáhá klientovi pracovat.
Realitní terapie je v současnosti málo známá a málo vyzkoušená. Její přístup „jedna odpověď vyřeší vše“ se pravděpodobně dočká kritiky podobné mnoha jiným školám terapie „jedna odpověď vyřeší vše“.
Opačným názorem je, že mnoho jiných terapeutických škol (zejména kognitivních přístupů) se zaměřuje spíše na přítomnost než na minulost a že koncept odpojení (nebo neschopnosti správně vnímat, jak jsou motiv a vnitřní potřeba/záměr propojeny) je v té či oné podobě, u kořene dysfunkce je také považován za nikoli neobvyklý, podle několika dalších uznávaných terapeutických škol, od transpersonální terapie přes neuro-lingvistické programování až po transakční analýzu.